Článek
Nebyl by to ale Jiří Suchý, kdyby do příběhu vdovy truchlící po ztraceném kapitánovi zaoceánské lodi a ocitnuvší se na značně prošlapaném pražském chodníku nevmísil i trochu ryze dnešního koření v podobě bahamského daňového ráje či podobně neveselých legrácek. Naivní půvab „ušlechtilých“ dialogů a songů jakož i drsnější jazyk šlapek, to vše dokáže Suchý mistrně napodobit a ještě k tomu přidá lehce úsměvnou nadsázku, v níž se shovívavost mísí s nostalgií zašlých časů románů pro paní a dívky.
Totéž platí i o jeho hudbě, z níž to na diváky dýchne R. A. Dvorským i Karlem Hašlerem, ale nelze nevycítit, že svou stopu tu zanechal i Kurt Weill s Bertoltem Brechtem, v jejichž společnosti Suchý strávil v poslední době dost času. Ostatně sobě a Jitce Molavcové „na tělo“ ušil postavy manželů Mariášových, nikoli vzdálených příbuzných Peachumových z Žebrácké opery, ovšem s ryze českým zájmem o Národní divadlo. A oba jsou v nich neodolatelní.
Jako lady Pamela se na scénu Semaforu po mateřské pauze úspěšně vrátila Jolana Haan Smyčková, jež typově i hlasově přesně odpovídá postavě sladce unylé brakové krásky, Jiří Štědroň má pro jejího manžela, kapitána Zeno Googla, patřičně omšelý šarm a Lukáš Kunst ďábelskost pro padoucha Francesa Lozorna, ale i mladí a sympatičtí představitelé mnoha dalších rolí skládají příjemnou podívanou, nenásilně režijně dirigovanou Jiřím Suchým, do níž patří i přesně zvolená nadsázka retro scény a kostýmů (obojí rovněž Suchý) a choreografie Petra Šudomy, který alternuje i roli Lozorna.
Zlomené srdce lady Pamely je další trefou do vkusu diváků, kteří do Semaforu přicházejí za inteligentním humorem Suchého textů, výbornou muzikou a také za mladou partou, která si s téměř pětaosmdesátiletým, leč neuvěřitelně čilým principálem skvěle rozumí. Nejbližší reprízy se konají 15. a 23. září.