RECENZE: Nejlepší nebo nejšílenější táta? Do kin jde Tohle je náš svět

Tmavě nabarvená tvář, stoprocentní soustředění a pak výstřel přímo do srdce pořádného jelena. Skoro dospělý Bo se právě stal mužem a pasuje ho na něj se všemi náležitostmi dávných lovů jeho vlastní otec. Tak začíná zábavný, napínavý, skvěle napsaný, natočený i zahraný film, který je jen na první pohled pouze o alternativní rodině.

Otec Ben vychovává svých šest dětí daleko od civilizace v severoamerických lesích. Střelba z luku, práce s loveckým nožem, fyzicky extrémně náročné tréninky, to všechno připomíná prázdninový tábor snů. Večer následuje výuka – od matematiky až po filozofii, jíž i šestileté dítě rozumí v souvislostech, a naučené věty umí vyargumentovat a rozebrat.

Ben svým dětem nikdy nelže, dokonce ani tehdy, když jim musí oznámit tu nejsmutnější zprávu, jakou může dítě slyšet. Pak nechá své zoufalé syny a dcery plakat tak dlouho, jak potřebují, aby se s nimi záhy vydal na matčin pohřeb, na němž ho čeká tchánova nenávist a možná i zatčení.

Na té cestě projdou všichni, on i děti, mnoha těžkými zkouškami a budou muset sami sobě i divákům odpovědět na spoustu klíčových otázek, které se týkají dětství, dospívání, rodičovství, vztahů a všeho, co s tím v současném světě souvisí.

Ross napsal scénář, v němž do sebe všechno zapadá jako kolečka nejpřesnějších hodinek. A ačkoli leccos v ději lze předvídat a místy může mít divák pocit, že odpověď na otázku dne – tablet, nebo les a sport – je přece jasná, Ross se na tento i mnohé další problémy dívá z tolika úhlů a při vší srozumitelnosti vyprávění tak rafinovaně, že diváky doslova strhne.

Jednotlivé postavy vystavěl tak, že k nim člověk velmi snadno a přímočaře získá sympatie, ale záhy přehodí na jinou kolej, když je vystaví konfrontaci s tím, čemu říkáme normální výchova a normální svět.

A jde ještě dál, až za hranice rodičovství, ke schopnosti člověka přiznat chybu, k míře toho, co člověk v nejlepším úmyslu činí a může tím i škodit, ke složitosti situací, v nichž pochopení je možné najít i pro toho, kdo na první pohled působí naprosto negativně.

Velkou zásluhu na emotivní působivosti filmu mají samozřejmě herci. Viggo Mortensen hraje s takovým nasazením a přirozeností, že je snadné uvěřit jeho slovům: „U scénáře jsem se smál i plakal a věřím, že diváci na tom budou stejně.“

A stačí mu i skvěle vybraní a připravení představitelé dětských rolí od již zkušeného Brita George MacKaye, který hraje nejstaršího Boa, po malou Shree Crooksovou.