Paul Simon: Mám rád, když nápad na píseň přijde zvenčí, ne z nitra

Na albu jsem začal pracovat asi před čtyřmi lety a první píseň byla původně jen s kytarou. Když byla téměř dokončená, zahrál jsem ji své ženě a zeptal se, co v ní vyvolává. Řekla, že neví, možná ukolébavku. A já si říkal, že se mi to vůbec nezdá, protože se vyvíjí chromaticky. Nikoli mikrotonálně, ale chromaticky. Řekl jsem si, že jestli připomíná ukolébavku, tak leda pro nespavé. Pak mě napadlo, že to je dobrý název a možná ji nazvu Insomniac’s Lullaby (Ukolébavka pro nespavé – pozn. překl.). Hned jsem pomyslel na libý diskomfort zvuku Harryho Partche a na to, jak by to mohlo fungovat jako hudební kontext.

On nástroje vynalézá. TrombaDoo zní podobně jako didgeridoo. Je to dlouhá umělohmotná trubka, kterou uřízne na určitou délku, aby vydávala tón.

Je to jednostrunný indický nástroj. Zní jako berimbau a ten zvuk mi připomíná vlkodlaka. Proto jsem píseň tak pojmenoval. Sbírám nástroje s neobvyklým zvukem, obzvlášť ty perkusní. Většinou je nahrávám zdálky společně s ozvěnou, nebo místo ní. Snažil jsem se, aby mé nové album vzbuzovalo dojem prostoru. Aby se na něm zvuky mísily způsobem, který je zábavný a zajímavý.

Wristband je pro mě metafora. Je to pásek na ruku, kterým vám někdo dá povolení ke vstupu. Využil jsem ho jako metaforu o tom, že mnoho lidí nikdy toto povolení nedostane. Mnoho měst ani zemí ho nikdy nebude mít.

Ano. Ta hra se jmenuje Prodigal Son (Marnotratný syn – pozn. překl.) a v New Yorku se hrála od února. Existuje ještě třetí písnička, která je nahraná na rozšířené verzi alba. Použil jsem je, abych vytvořil prostor.

Album nemá konkrétní téma, které by ho provázelo. Jsou to jen myšlenky, jež mi plují hlavou, a řada z nich jsou vtipy. Například námět písně The Werewolf, která album otvírá, začal jako vtip. Muž z Milwaukee vedl vcelku řádný život, měl docela slušnou ženu a živobytí. Zabila ho ale nožem na sushi a nyní oba hledají slušný život po životě. Je to o zvratech, o tom, jak ho zabila. Jsou to jen myšlenky, víte.

Většinou se vlastně snažím najít něco, čím začít. Větu nebo dvě. Nikdy si neříkám, že bych měl napsat něco o naší smrtelnosti, protože je tak zábavné o ní slyšet. Takže ne, nic z toho není záměrné. Jsou to jen věci, které mi přijdou na mysl. Politika, móda, cokoli mě napadne a zdá se mi, že to patří do rytmu a hudebního kontextu. Je to myšleno jako zábava. A pokud je na albu nějaké téma, je to hudební téma zvuku, rozsahu pozornosti. A možná je trochu osobnější.

Jsou starší. Je to můj nejoblíbenější gospelový kvartet Golden Gate Quartet. Použil jsem některé své oblíbené písně z roku 1938 nebo 1939. Aby zapadly do tóniny skladby, musel jsem nahrávku zpomalit. Potom jsem ji pustil pozpátku a znělo to jako anděl z ulice. Proto Street Angel. Mám rád, když nápad na píseň přijde zvenčí, ne z nitra. Radši odpovídám na podněty. Je daleko zábavnější s nimi pracovat a upravovat je než sedět tváří v tvář bílé stránce.

Byla to poslední píseň, kterou jsem na desku napsal. Řekl jsem si, proč by se ta postava nemohla vrátit. Myslím, že jsem nic podobného ještě neudělal. V divadle se to děje pořád, v povídkách i románech také, tak proč ne na albu?

Ve městě Newtown se odehrál masakr ve škole. Zemřeli tam děti i učitelé. Znal jsem matku jednoho ze zabitých učitelů. Poprosili mě, abych zazpíval na pohřbu, a já to udělal. To je jeden motiv. Propojil jsem ho se svou návštěvou v nemocnici, která se stará o veterány s amputovanými končetinami a posttraumatickou stresovou poruchou. Byl jsem tam před několika lety, strávil jsem tam odpoledne, abych viděl, jaké to je, a abych zjistil, jestli můžu nějak pomoci. Tyto dva emocionální zážitky jsou základem písně.

Žije v malém městě asi hodinu jízdy severně od metropole Brasília, přímo uprostřed země. Třikrát týdně se setká s asi dvěma stovkami lidí. Může k němu přijít kdokoli, nic to nestojí. Šel jsem k němu, protože tam byla má žena Edie a říkala, že to je neobvyklý zážitek. Bylo to velmi zvláštní. Kolem něho bylo mnoho katolické ikonografie, ale v tom, co dělal, nehrálo náboženství roli. Jen nějakým způsobem využíval svůj léčitelský dar. Říkal, ať mu neděkuju, že neví, co se děje. Zdálo se mi, jako by byl v transu. Měl jsem pocit, že bych na tom místě neměl být, ale čekal jsem ve frontě několik hodin. Když jsem ho uviděl, moc se mi nezdál. Díval se, někdy se někoho dotkl a mluvil portugalsky. Psal slova na papírek, který podal překladateli, aby ho přetlumočil. Často tam napsal slovo operace. Některé lidi operoval. Bez anestezie, jen jim něco kápl do oka. Byla u toho krev. Ale nikoho nic nebolelo. Říkal, že není nutné to dělat, ale že ti lidé nevěří, že se mohou uzdravit bez operace.

Bylo mi řečeno, ať si sednu a medituju. Já ale neumím meditovat, tak jsem otevíral oči a cítil se spíš jako šmírák než jako někdo, kdo je nemocný. Potom jsem osmnáct hodin spal. Druhý den se tam vrátíte a on řekne, co potřebujete. Šel jsem za ním, protože mám asi od čtyř let hrozné noční můry. Řekl mi, abych se vrátil třikrát, a poprosil mě, abych zazpíval jednu ze svých písní. Někdo přinesl kytaru a já chodil kolem lidí a zpíval The Sound of Silence. Byla tam velmi silná energie a lidé začali plakat. Nevěděl jsem, jestli když k nim půjdu blíž, nezpůsobím jim nějakou újmu.

Vyrovnávám se v ní se svým štěstím. Když je všechno moc dobré, znervózníte. Říkáte si, co bude, když to skončí. Tu píseň mám rád. Myslím, že jsem ji možná nazpíval líp než všechny ostatní na albu.