Bienále architektury: zpráva z přední linie

Sám vytvořil úvodní expozici ze zbytků bývalých výstav. Použité dlaždičky lemovaly stěny, pokroucené hliníkové konstrukce, které obvykle sádrokarton nesou, tentokrát tvořily dramatický podhled – až jako výzva: nezamyslíte-li se nad svou spotřebou, jednou vám to spadne všechno na hlavu.

A v dalších částech výstavy bylo možno najít nejrůznější odpovědi na zadané téma. Od přehledu starých stavebních materiálů až k ezoterické architektuře modelované světelnými paprsky. Jako by většinový dojem byl – vracíme se ke kořenům, hledáme jednoduchost, úspornost, učíme se dělat nepálené cihly či naopak cihly ostře pálené a velmi lehké, z nichž lze (asi rychle) vybudovat skořepinové konstrukce na velké rozpony. Jako stavební materiál ctíme bambus, jejž lze použít i pro konstrukci obydlí z látek, hlíny anebo prostě jen sám o sobě.

Konkrétní stavby se na mezinárodní výstavě moc neukazují, japonský architekt Tadao Ando představující svou rekonstrukci skladů na Punta della Dogana v srdci Benátek byl výjimkou. Národní pavilóny v Giardini di Castello výrazněji naznačovaly problémy, které má současná architektura řešit.

Obnova života ve vybydleném Detroitu, otázka sociálního bydlení pro přistěhovalce v Německu, dostupného bydlení ve Francii, svépomocná výstavba v Maďarsku, problém migrantů v Řecku. Jak se žije stavebním dělníkům, kteří vytvářejí ony krásné kompozice ve městech, ptají se v polském pavilónu. Řemeslnou dokonalost, a jak ona přispívá k úspěšnosti stavby, ukazují Belgičané. Australané nabídli možnost brouzdat se v novém pavilónu v plážovém bazénu. Rusové hledají nové využití areálu výstavy VDNCH.

Náš národní pavilón, tentokrát v režii Slovenska, představil instalaci na téma rekonstrukce areálu Slovenské národní galerie v Bratislavě (kurátorky expozice jsou Monika Mitášová, Monika Palcová; autoři Benjamín Bradňanský, Petr Hájek, Vít Halada, Ján Studený, Marián Zervan).

Ocenění expozic bylo možná trochu nečekané. Španělé získali Zlatého lva za expozici Nedokončeno, v níž představují nikdy nedokončené nové stavby, do nichž se lidé snaží vnést život, a dát jim tedy smysl. I expozice sama, s využitím nové podpůrné konstrukce pro sádrokarton, má v sobě jistou dávku nedokončenosti.

Obdiv a čestnou cenu získala křehká instalace v pavilónu Japonska o problémech bydlení v oblastech zasažených výbuchem Fukušimy stejně jako dynamická expozice Peru, hledající, jak dostat školu do každého sídla v Amazonii. Zlatého lva pro nejlepšího účastníka mezinárodní expozice si odnesl paraguayský Gabinete de Arquitectura za vznosnou a mnohostranně využitelnou cihlovou vylehčenou klenbu.

Stříbrného lva pro slibného mladého účastníka si odnesl holandský ateliér NLÉ za plovoucí dřevěnou školu Makoko, jež zakotvena v Arsenalu fungovala jako expozice mořských pobřeží.

Na letošní výstavě v Benátkách se architektura představuje především jako společensky zodpovědná disciplína. Nechce se zabývat jen exkluzivními, ojedinělými stavbami. Zdůrazňuje, že ona musí lidem nabízet odpovídající prostředí k životu. Stále si v sobě nese ono corbusierovské přesvědčení, že architektura má řešit sociální problémy – bez ohledu na to, že už dost dlouho ví, že sama toho schopná rozhodně není.