Petr Kotvald: Líbilo by se mi připravit show, jakou mají Madonna nebo Lady Gaga

Musel jsem tomu věřit, jinak bych to neudělal. Tenkrát jsem ale o svých ambicích tolik nepřemýšlel a prostě jsem odešel. Hlavním důvodem bylo, že lidé kolem pro mě byli staří. Hanka Zagorová, celá kapela, autorský tým, ti všichni mi připadali staří.

Písničky, které pro nás se Standou Hložkem připravovali, mi navíc nevyhovovaly. Rozhlížel jsem se okolo sebe, viděl jsem, jaký pop vzniká v zahraničí, a bylo mi líto, že ho tak nemůžu dělat i já. Byl jsem pouze produktový zpěvák, který neměl možnost o ničem rozhodovat. Jenomže v šestadvaceti letech už je člověk dospělý.

Máte pravdu, fungovalo to. Začal jsem spolupracovat s Jindřichem Parmou a Pavlem Cmíralem, doprovázela mě skupina Trik, byl jsem na scéně sám za sebe, poznal jsem, jak to funguje. Byla to nejeuforičtější doba v mém životě i v mé kariéře.

Já měl tenkrát navíc i zdravotní problém, který mě vyřadil z práce na více než rok. Tělo mě odmítlo poslouchat, protože jsem v šestaosmdesátém nasadil obrovské tempo a ono ho nevydrželo. Nebyl jsem vůbec schopný fungovat. Když to pak už zase šlo, ten pomyslný motor se mi nahazoval těžko. A tak jsem si řekl, že nebudu tlačit na pilu, zvolním a věci budu dělat tak, jak budou přicházet. Byl jsem obezřetnější a opatrnější.

Občas se takový pocit dostavil, ale já zároveň věděl, že můžu dělat cokoli. Myslím si, že nejsem nešikovný a uživil bych se. Naštěstí to ale nebylo potřeba. I když jsem prožíval hubené roky, vždycky jsem mohl stát na pódiu před diváky a zpívat.

Taneční hudba mě v první řadě opravdu baví. Také ji lze pódiově příjemně uchopit. Pokud je člověk trochu exhibicionista, skýtá mu možnost seberealizace. Z mého pohledu je taneční hudba součástí popu a tím pádem by měla přinášet zábavu. Tak ji beru. Současně jsem se vždycky snažil, aby texty mých písniček byly smysluplné, respektive aby z nich bylo jasné, o co jde, a byl v nich nadhled.

Myslím, že ano. Každý, kdo tuhle práci dělá, je exhibicionista. Jinak by to nefungovalo. Způsobů a možností, jak to uchopit, je přitom spousta. Další věc však je to, jaké máte technické a finanční možnosti. Líbilo by se mi připravit show, jakou mají třeba Madonna nebo Lady Gaga. Obě dokazují, že v dnešní době je na pódiu v podstatě možné všechno.

Ale v takovém měřítku to u nás může málokdo. Musíte plnit haly, k tomu nabalit sponzory a naopak. To předpokládá celkem velký funkční pracovní tým. Má koncertní pracoviště jsou v tomto ohledu mnohem skromnější. Ale z řemeslné poctivosti neubereme ani kousek.

Byla jich celá řada už v době, kdy jsem jako sólista začínal. A také to byly akce v rámci turné mého třítisícího koncertu v roce 1996 a Best of tour 2000, které jsme uskutečnili k tehdy novému albu. Ty se konaly ve velkých halách. Sáhli jsme si při nich na věci, které už byly v té době dostupné – taneční company, projekční plochy, pěkná světla, velká scéna. Můj tehdejší producent to uměl zafinancovat.

U mě to bylo tak, že když jsem začal zpívat, vždycky jsem se u toho hýbal. Mám to tak nastavené. Dodnes se musím ve studiu při natáčení zpěvu v pohybu krotit, protože to ztěžuje sejmutí hlasu. Ten pohyb ze mě ale jde samovolně.

Trochu jsem tím ze začátku rozčiloval. Když jsem se v osmdesátých letech účastnil talentových soutěží, považovali mě za zvláštního, protože v té době u nás bylo zvykem se na pódiu při zpěvu nehýbat. Později jsem si řekl, že s tím nutkáním musím něco udělat, a trochu jsem ho takříkajíc učesal. Začal jsem spolupracovat s choreografy i sám na sobě s cílem dát tomu nějakou formu. A tou je tanec. Baví mě.

Spíš jsem své portfolio o něco rozšířil. V šestaosmdesátém roce, na začátku své sólové dráhy, jsem dělal rozhovor s Jiřím Vejvodou. V jeho titulku bylo něco ve smyslu, že jsem smutný klaun. Myslím si, že do mě tenkrát docela viděl. Vždycky jsem totiž měl blízko k šansonovým písničkám, které měly nějakou hlubší vypovídací hodnotu. Měl jsem pak štěstí, že jsem narazil na textaře Pavla Cmírala, který pro mě psal přesně v tom duchu.

Na koncertech i albech jsem už v osmdesátých letech zpíval dvě tři vážnější skladby, zpravidla coververze. Postupem času vznikaly v tomto duchu i původní písně. Rádia mě ale vždycky měla ve škatulce popového zpěváka, takže mě nikdy nehledala jako interpreta vážnějších šansonových skladeb.

Projekt Pan Zpěvák proto znají moji největší fandové. Letos je to patnáctá sezóna, ve které vystupuji s takto koncipovanými koncerty. Jsou to ve zvuku a dramaturgii komorní představení, většinou časově směrovaná na adventní čas. I když na jevišti je nás skoro na velký orchestr, tedy něco kolem patnácti lidí. Uvažujeme teď dokonce o tom, že bychom připravili druhé album Pana Zpěváka. To první vyšlo už v roce 1998.

Neumím to. Dostal jsem dar hlasu, Pavel Cmíral dar slova a Jindřich Parma dar hudby a měli jsme to štěstí se potkat. Občas jsem si ale udělal malou radost a spolupracoval s některými textaři na slovech k písni. Výsledky mého přiložení ruky k dílu jsou například na albu Planeta svádění. Do ničeho dalšího se ale nepouštím.

Přinesl jsem do Supraphonu jedenáct nových písniček a navrhl, abychom vydali nové album. Na další schůzce mi bylo řečeno, že mám třicet sólových let na scéně, a tak bychom mohli vydat komplet s největšími hity a k tomu přidat novou desku. V nadsázce jsem řekl, aby byla kolekce koncipována jako nové skladby plus padesát bonusů. Nakonec jsme se domluvili na formě trojcédéčka s jedenácti novými písněmi.

Mám rád novinky, neustále nějaké natáčím. Když je nahraju, obvykle hned vidím, jak by mohly být prezentovány pódiově. Z mého pohledu jsou to písničky s moderním soundem a jasnými slogany.

Požádal jsem Jindru Parmu a Pavla Cmírala, abychom to tak udělali. Chtěli jsme natočit jasný melodický pop. A to zadání jsme společně splnili.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: