Článek
„Vím, že statečnými či hrdiny jsou právě ti, co to o sobě nevědí. Prostě nějak museli konat, ač nevěděli jak a proč. O lidech, o nichž píši, píši také proto, že o svém hrdinství nevěděli. Prostě konali, když jiní nekonali,“ řekl a dodal: „Máme takové heslo: Nekleknout před ničím, s čím nesouhlasím. Mám čistý svědomí, na rozdíl od těch, kteří ho čistý nemají.“
Vzpomenul také na chvíli, kdy jako předseda českého centra PEN klubu předával Lustigovi Cenu Karla Čapka.
Cenu udělovanou Česko-izraelskou smíšenou komisí převzal z rukou předsedy vlády Bohumila Sobotky syn architekt Martin Stránský. Ten připomněl osudy předků, kteří skončili v Osvětimi, i otcovy cesty, kdy byl vězněn po roce 1948 i v sedmdesátých letech.
Martin Stránský při poděkování.
„Nedat se znamená nic nevzdávat,“ citoval další rodinné heslo.
Stát si za svým přesvědčením
„I když se Cena Arnošta Lustiga uděluje každý rok, považuji ji za opravdu významnou událost,“ uvedla primátorka hlavního města Adriana Krnáčová. „Každá příležitost, kdy lze ocenit lidi, kteří přispěli k rozvoji humanity, lidskosti, odvahy a demokracie, je pro mě velmi důležitá. Je mi jasné, že to lidé nedělají kvůli nějakému ocenění, ale věřím, že i pro ně tato chvíle bude příjemná a budou z ní mít dobrý pocit," řekla také.
Premiér Sobotka ocenil Stránského zásadu stát si za svým přesvědčením a zdůraznil, že cenou byl oceněn člověk, který byl vystaven reálné perzekuci a reálnému nebezpečí.
Premiér Sobotka a předseda poroty prof. Jan Pirk předávají Cenu Arnošta Lustiga.
„Jsem přesvědčen, že do české společnosti se díky ní dostávají nové impulsy k tomu, abychom se řídili a rozhodovali podle humanistických ideálů. Cenu udělujeme bohužel v době, kdy v naší zemi sílí projevy netolerance a v některých případech i nenávisti,“ uvedl Sobotka.
Slavnosti se zúčastnila kromě ministrů, velvyslanců, kardinála i rektora Karlovy univerzity Lustigova sestra Hana Hnátová.
Roky se spisovateli
Stránský, narozený 12. srpna 1931, dědečkem z matčiny strany byl Jan Malypetr, se zúčastnil květnového povstání a jako jeho nejmladší účastník obdržel Vyznamenání za vojenské zásluhy 2. stupně. Před maturitou v roce 1950 byl vyloučen z gymnázia, tři roky nato obviněn ze špionáže a odsouzen za velezradu k osmiletému žaláři. Ve vězení se setkal i se spisovateli Františkem Křelinou, Josefem Knapem a Janem Zahradníčkem, kteří ho přesvědčili, že msta není životaschopné řešení. Na Bytízu poznal Zdeňka Rotrekla i Karla Pecku. Propuštěn byl v roce 1960.
Na základě povídky v Mladém světě se mu ozval režisér Martin Frič, jemuž dělal asistenta režie mj. u filmu Hvězda zvaná Pelyněk. Asistentem režie byl i u Hynka Bočana. S ním později spolupracoval i na svém největším projektu, televizním seriálu Zdivočelá země, natočeném podle jeho próz i vzpomínek.
Do literatury vstoupil povídkovou sbírkou Štěstí (1969), která se do listopadu stala jediným veřejným počinem. V letech 1992–2006 působil jako prezident Českého centra PEN klubu. Je nositelem Ceny Egona Hostovského (1992) a Ceny Karla Čapka (2006).
S Lustigem ho spojovalo jak přátelství, tak i literární úsilí psát o lidech pronásledovaných, kteří si přesto uchovají důstojnost a o své štěstí bojují v nerovných podmínkách.