RECENZE: Daleko od jednoduchých pravd

Z knihy se docela dobře mohl stát literární kýč o morálce, soucitu a vždy vítězném lidství. Carrasco však naštěstí drží své postavy daleko od jednoduchých životních pravd i pouček. Velkým pomocníkem je mu v tom jazyk, který nezjemňuje, neopisuje a nekrasořečí.

Autor líčí svět svých hrdinů jako drsnou, takřka westernovou krajinu, kde existuje jediné dělení - na ty, co loví, a ty, co jsou loveni. Sucho vysušuje tělo i mysl, vody je málo a pro slitování tu není místo.

O hrdinovi víme jen to, že prchá před krutým a násilným rychtářem. Jedné noci potká letitého pastevce, který se stane jeho průvodcem a učitelem.

Putování se starcem se tak stává zároveň cestou chlapcova dospívání. Pastevec však není tím, kdo dává hrdinovi odpovědi. Na ty musí chlapec přijít sám - pokud tedy vůbec existují.

„Pochopil, že stařec mu nedá žádný klíč ke světu dospělých, ke světu, v němž k surovosti není potřeba jiný důvod než obyčejná hrabivost nebo chlípnost,“ popisuje vypravěč na jednom místě. Pastevcova přítomnost je tak spíš jakýmsi zhmotněným svědomím, připomínkou, že některé věci je zkrátka nutné udělat.

Někteří přirovnávají Carraska ke Cormaku McCarthymu, americkému autorovi knih jako Cesta nebo Tahle země není pro starý. Přirovnání je však problematické především proto, jak rozdílně pojímají autoři spravedlnost. Zatímco u McCarthyho neexistuje nic jako „vyšší soud“ a veškeré (ne)zajištění spravedlnosti je pouze na lidech, na Carraskův svět dohlíží bůh, který v některých chvílích dokáže „povolit šrouby trápení“.

Je to svět, ve kterém přes všechnu bolest a nespravedlnost může člověk nakonec doufat ve vykoupení. Román Na útěku je tak v porovnání s mccarthyovským vesmírem útěšnější, přehlednější... a pro někoho možná méně provokativní.