Madona z Veveří je zázrakem gotiky

Není to jen jeden z nejkrásnějších deskových obrazů v českém malířství, ale jde i o mimořádné dílo v rámci evropského umění poloviny 14. století. Kdyby takový poklad vlastnilo Metropolitní muzeum v New Yorku, byla by gotická Madona z Veveří stejně slavná jako Mona Lisa v pařížském Louvru.

Madona z Veveří je českým publikem už tak okoukaná, že si vlastně ani neuvědomujeme, co je na obraze namalováno. Její malíř se inspiroval byzantskými ikonami. O nich se tvrdilo, že jsou kopiemi nejstaršího portrétu Panny Marie a malého Krista, který namaloval za jejího života apoštol Lukáš. Lukáš se díky tomu stal ve středověku i patronem všech malířských cechů. Své vzory si však autor Madony z Veveří v mnohém upravil. Například madony na byzantských ikonách mají hlavu a vlasy zakryté pláštěm zvaným maforion, zatímco na českém obraze má Marie na hlavě dvě koruny a její vlasy jsou odhalené.

Madona zamyšleně pozoruje diváka. Oči jsou mandlovitého tvaru, nos dlouhý a úzký a rty malé a sevřené. Byl to estetický ideál gotiky. Ježíšek na obraze pozoruje svoji matku a i on je namalován jako krásné dítě. Marie má na sobě vpravdě královské odění s luxusním spodním šatem a červeným pláštěm, Ježíšek je ale polonahý a přikrytý pouze jemnou průsvitnou tkaninou. Detail je zajímavý. Pokud by obraz reálně zobrazoval matku s dítětem, pak by Marii muselo být horko, zatímco Ježíškovi zima. A která mladá dívka by nechala svoje dítě nastydnout?

S realitou však má Madona z Veveří společné jen to, že podle modelu či předlohy namaloval umělec podobu dítěte a Panny Marie. Vše ostatní je symbolické, aby si středověký divák v takovém obraze četl jako v knize. Souviselo to se zásadou vyřčenou poprvé papežem Řehořem I. Velikým na přelomu 6. a 7. století, že obrazy v kostele jsou určeny pro poučení věřících a že jsou biblí pro ty, kteří neumějí číst. A těch byla ve středověku naprostá většina.

Co tedy chtěl malíř svou gotickou madonou sdělit? Adam a Eva kdysi zhřešili v ráji a kvůli tomu byli z ráje vyhnáni. Aby se lidské duše dostaly zpět do ráje, musela se objevit nová dvojice Marie a Kristus. Marie jako panna zázračně přivedla na svět božího syna Krista, který smrtí na kříži spasil lidstvo a sejmul z něj prokletí prvotního hříchu. S tím souvisely různé středověké symboly uplatněné v Madoně z Veveří.

Ježíšek je polonahý a má zlatou svatozář. To mělo všem připomenout, že Kristus má dvě přirozenosti: lidskou a božskou. Vypadá jako každé narozené lidské dítě, ale současně jako syn Boží je obklopen zlatou gloriolou. Do jeho svatozáře je vepsán kříž, který odkazuje na budoucí Kristův osud – smrt na kříži.

Kristus touto obětí osvobodí lidstvo i od ďábla, věčného pokušitele. Proto je kříž představen jako zlatý předmět posetý drahokamy: z nástroje určeného pro popravu zločinců se stal symbol vítězství. Kristův kříž ze zlata poprvé spatřil jako zjevení na obloze antický císař Konstantin, s tímto znamením vyhrál bitvu nad svým soupeřem a zavedl křesťanství jako náboženství v celé Římské říši.

V rukou Ježíšek drží stehlíka. Lidé si představovali, že podobně krásně zbarvení opeřenci k nám přilétli přímo z ráje. Tvrdilo se, že stehlík vytrhl z Kristova čela trn, aby ho zbavil bolesti, a přitom na něj vystříkla Ježíšova krev. A památkou na ni je prý červená skvrna na jeho hlavičce. Tento ptáček, živý drahokam evropské přírody, byl i symbolem lidské duše, kterou Kristus zachrání od dědičného hříchu, který na lidstvo uvalili Eva a Adam.

Marie má šat červený, což byla barva prolité Kristovy krve, současně je to oděv královský. Za to, že Marie přivedla Krista na svět, bude odměněna – stane se královnou nebes. Proto má Madona z Veveří na hlavě královskou korunu. Navíc pod touto velkou korunou se ještě nachází zlatá čelenka. Ta ji představuje jako Kristovu nevěstu. Tím jsme se ale ocitli v občas těžko pochopitelných spekulacích středověkých teologů, kteří krásnou Píseň písní z bible o královském ženichovi a nevěstě vykládali jako vztah Krista a církve, přičemž církev zastupovala Panna Maria. Na obraze z Veveří je tak Marie královnou nebes, tak také Kristovou nevěstou.

Vše malíř namaloval velmi elegantně a nádherně. V pozadí obklopuje Marii a Krista zlato, symbol dokonalosti. Je to skutečně zlato vytepané do fólií a z obrazu činí předmět srovnatelný s nejcennějšími zlatnickými poklady. Současně to ale byla malba určená k náboženskému rozjímání a meditaci. Vznešenost a intimita, realita a symboly, krása a teologie se v Madoně z Veveří spojují v pozoruhodný celek.

Musel to být opravdový zázrak, když do kaple markrabského hradu Veveří nedaleko Brna přivezli tak skvostný obraz. Zřejmě ho objednal bratr císaře Karla IV., moravský markrabě Jan Jindřich, který se se zakázkou obrátil na malířskou dílnu pracující pro pražský královský dvůr.

O osudech obrazu v dalších stoletích neexistují zprávy. Experti z Národní galerie uvádějí, že nejpozději v 18. století byla madona umístěna do kaple Matky Boží, stojící poblíž hradu, která patřila majitelům panství, sloužila okolním obcím jako hřbitovní kostel a spravována byla a je farností ve Veverské Bítýšce. O vlastnictví kaple se dlouho vedly spory a pře byla ukončena v roce 1887 jejím zapsáním do pozemkových knih jako majetek barona Mořice Hirsch-Gereutha, majitele veverského hradu.

Baronův potomek Mořic Arnold de Forest-Bischofsheim dědictví svého předchůdce prodal v roce 1925 československému státu – včetně čtyř kostelů a kaple ve Veveří –, a to za sumu 45 miliónů meziválečných korun. Mimochodem hrubý plat úředníka byl tehdy 1350 korun měsíčně a půl litr piva stál korunu padesát.

Stát se při koupi v roce 1925 zavázal vykonávat patronátní právo nad takto získanými církevními stavbami. A to byl také důvod, proč vedení Národní galerie trvale opakuje, že pod církevní restituce Madona z Veveří nepatří. Soud však dal zatím vždy za pravdu církvi, protože římskokatolická farnost ve Veverské Bítýšce kapli fakticky spravuje.