Skandály v umění: Zvrhlé umění

Hitler se chtěl v mládí stát malířem a jeho vkus byl orientován tím, co kdysi sám zkoušel, což byly idealizující krajinky v duchu 19. století. Současně mu imponovalo dědictví starověkého Říma předělané nově pro potřeby fašismu. Tomu odpovídal i výběr soch a obrazů

Vstup na výstavu byl volný a do 31. října 1937, kdy definitivně skončila, ji vidělo zhruba 420 tisíc návštěvníků. Pět set vybraných exponátů bylo hned zakoupeno do státních sbírek.

Kromě této výstavy byla v Mnichově současně otevřena druhá výtvarná bilance, nazvaná Zvrhlé umění (Entartete Kunst), představující uměleckou avantgardu, kterou Hitler považoval za zkázu pro německé umění. Konala se v prostorách, kde Archeologický institut v Mnichově vystavoval sádrové odlitky antických soch, jež tehdy byly dočasně uložené v depozitářích.

Zatímco organizátoři první výstavy se snažili prokázat rasovou a ideovou čistotu hitlerovského německého umění, které bylo definováno jako árijské a národněsocialistické, druhá akce měla všem odhalit tzv. židobolševické umění, které bylo podle nacistů pomýlené a duševně nemocné. Ministr propagandy Joseph Goebbels deklaroval, že zvrhlé umění uráží německé cítění, mate veřejnost, ničí přirozenou výtvarnou formu a ve všech ohledech odhaluje nedostatek řemeslné a umělecké dovednosti.

Také prezident říšské komory pro výtvarné umění Adolf Ziegler, sám malíř (a dodejme, že nijak špatný), při zahájení přehlídky zvrhlého umění uvedl, že výstava nabízí umění, které bylo zakoupeno za peníze německého lidu, a přitom jde jen o výplody šílenství, nestydatosti, umělecké nemohoucnosti, která vyvolává v lidech duševní otřes a hnus.

Výstava Zvrhlé umění zahrnovala zhruba 600 uměleckých děl 118 představitelů výtvarné avantgardy, jejichž tvorba byla vyřazena z německých státních muzeí. Vše bylo představeno veřejnosti s patřičným komentářem. Obrazy, sochy a grafiky doprovázely na stěnách nápisy, které měly diváky správně orientovat k tomu, jak a proč odsoudit vystavená díla.

Texty také uváděly jednotlivé oddíly expozice, protože výběr byl udělán didakticky po tématech. Divák tam našel sekce jako Zjevení židovské rasové duše, Pohana německých žen, Ideál: kretén a děvka, Vědomé záškodnictví, Bilance židobolševismu, Němečtí rolníci očima Židů, Jak vnímají duševně nemocní realitu nebo Šílenství jako inspirace. Vše doprovázely popisky s uvedením jména autora, názvu obrazu, data jeho získání do státních sbírek i s cenou, kolik nákup stál. Dokonce pro porovnání nechyběl ani orientační přepočet do tehdejší měny, protože Německo zažilo během dvou válek značnou inflaci.

Hlavní směr útoku proti avantgardě vytyčil kancléř Adolf Hitler, který prohlásil: „Zvrhlé umění liberálního věku bylo židovským spiknutím proti německému duchu, proti německé krvi. Vyloučením všech rasových znaků, které povznášejí sebevědomí árijského člověka, udělalo toto umění z lidí dědičné idioty a mrzáky a podporovalo tak bolševický útok na rodinu a zdraví lidu.“

Pseudovědeckým argumentem pro taková prohlášení se staly i seriózní výzkumy psychiatrů. Klíčovým dílem v tomto ohledu byla publikace Hanse Prinzhorna Výtvarná tvorba duševně nemocných, která se v roce 2011 dočkala i českého překladu. Jeho myšlenky byly zneužity k teoriím o zvrhlém umění nižší a duševně méněcenné rasy.

Výstava Zvrhlé umění měla být pro veřejnost přístupná od 19. července do 30. září, ale pro velký zájem byla v Mnichově prodloužena až do 30. listopadu. Za návštěvu se neplatilo, ale přístup byl zakázán pro děti amládež z obavy o jejich morální vývoj. Diváků bylo přes dva milióny, a to celá přehlídka byla od února 1938 do dubna 1941 reprízována v dalších městech, takže ji viděli i obyvatelé Berlína, Lipska, Düsseldorfu, Hamburku, Frankfurtu nad Mohanem, Vídně, Salcburku, Štětína a Halle. Je smutným rekordem, že ve světě dosud nepřišlo na výstavu moderního umění více diváků, než kolik jich ze zvědavosti i loajality dorazilo do Mnichova na Zvrhlé umění.

Mnichovská premiéra byla jistou improvizací. Například katalog pod názvem Průvodce po výstavě zvrhlého umění, mající třicet dva stran a 56 vyobrazení, vyšel až k berlínské repríze, která byla mnohem lépe připravena. Dnes je tento katalog antikvariátní raritou, kterou si lze pořídit za cenu kolem čtyř set eur čili deseti tisíc korun.

Z průvodce je zjevné, že nacisty nejvíce iritovali němečtí tvůrci z expresionistických skupin Der Blaue Reiter a Die Brücke, malíři Nové věcnosti a umělci druhé vlny expresionismu, představitelé dadaismu a učitelé na Bauhausu. Katalog výstavy však není jediným zdrojem našich informací o nežádaných umělcích. Existuje strojopisný seznam děl zvrhlého umění, který Goebbelsovo ministerstvo propagandy zkompletovalo někdy v létě 1941. Má dva svazky a podle abecedy tam jsou zastoupena německá města s uměleckými sbírkami, kde jsou jmenovitě uvedeny režimu nepřátelské obrazy i jejich autoři.

Jedinou známou kopii obou svazků vlastní archív Victoria and Albert muzea v Londýně, které dokument digitalizovalo a je volně dostupný na internetu. Z něj třeba víme, že z Národní galerie v Berlíně bylo vyřazeno 505 děl zvrhlého umění, ve Slezském muzeu ve Vratislavi 560, ve Státní obrazárně v Drážďanech 150, v Uměleckých sbírkách města Düsseldorfu 900, ve Folkwang muzeu v Essenu 1273, ve Städelově muzeu ve Frankfurtu 496, v Kunsthalle v Hamburku 983, v Kunsthalle v Mannheimu 584, ve Státní galerii ve Stuttgartu 382, ve Státních uměleckých sbírkách ve Výmaru 381.

Celkem šlo o 16 tisíc uměleckých děl, především grafik a kreseb. Obrazů a soch je tam podstatně méně. Seznam eviduje autora, název díla, použitou výtvarnou techniku, dokonce tam jsou s německou pečlivostí označeny grafiky, obrazy a sochy, které byly veřejnosti představeny na výstavě Zvrhlé umění.

Mezi zvrhlé umělce se dostali Němci, jako byl Barlach, Beckmann, Corinth, Otto Dix, Ernst, Grosz, Kirchner, Lehmbruck, Marc, Nolde, Pechstein, SchmidtRottluff nebo Schwitters. Kuriózní bylo zařazení Noldeho. Tento expresionistický malíř byl totiž členem nacistické strany od jejího založení. Goebbels Noldeho zprvu podporoval, protože byl přesvědčen, že expresionismus patří k dobré tradici německého umění už od doby malíře Grünewalda. Hitler byl však jiného mínění, takže Nolde – ač člen strany – nekompromisně figuruje (a to ve značném množství) v obou svazcích zvrhlého umění.

V seznamech najdeme i zahraniční autory, i když je jich tam málo. Vyřazena byla díla Picassa, Vincenta van Gogha, Klea, Kokoschky (v jeho případě šlo o početné soubory grafiky i obrazů), Man Raye, Matisse, Muncha, Schieleho, Modiglianiho, Mondriana, Chagalla, Deraina, Kandinského a Klimta. Do této společnosti se dostali i dva Češi – Alfred Kubin, rodák z Litoměřic, žijící ale trvale v Německu, a představitel kubismu v Čechách Emil Filla. V případě Filly šlo o dvě zátiší, v Hannoveru a v Mannheimu.

Část těchto děl byla zničena, jiná se během válečných událostí ztratila a některá se po pádu Hitlera vrátila zpět do muzeí a galerií. Přímou dobovou odpovědí na výstavu zvrhlého umění se stala expozice Exhibition of 20th Century German Art, kterou v Londýně 8. července 1938 otevřel Herbert Read, znalec a propagátor moderního umění. Obsahovala 269 děl od 64 umělců, jejichž tvorba byla v nacistickém Německu vyřazena z muzeí a galerií. Přehlídka vyvolala v Anglii takový zájem, že byla o měsíc prodloužena až do 27. srpna.