RECENZE: Obrázkový tingltangl Suchého a Šlitra

Suchý na ní představuje litografie vzniklé v poslední době, které jsou zaměřené hlavně na ženskou krásu, ale i protivenství života a smrti. Šlitra zastupují kresby ze šedesátých let, zaměřené především na dění v hudební oblasti.

Divadelník, textař a básník Jiří Suchý na vernisáži připomněl, že sám sebe vždy považoval za těkavého výtvarníka, který se dostal k tvorbě jen občas a pokaždé použil trochu odlišný styl. Reagoval tak na jemnou jedovatost zlých jazyků, které občas tvrdí, že jeho obrázky vypadají, jako by je vytvořilo nejméně čtrnáct odlišných tvůrců.

„Kdybych se tomu věnoval tolik jako divadlu, to znamená osm deset hodin denně po celou dobu šedesáti let, tak bych byl možná dobrý,“ zamyslel se ředitel divadla Semafor.

Berme však výše uvedené tvrzení spíše jako bonmot řečený v nadsázce. Suchého rukopis má nejen identifikovatelné prvky, ale také řemeslnou jistotu. Umí využívat křivky, vytváří z nich výraznou tvarovou jednotu, kterou posléze ozvláštňuje barvou nebo originální kompozicí.

Vždy a za každých okolností svou techniku využívá k dobru věci a je lhostejné, jestli jde o nahou křivku krásného dívčího těla, ladný trup bojového dvojplošníku nebo alegorické podoby smrti jako umrlce ve vojenském mantlu a rozšklebené helmici.

Některá díla jsou dokonce doplněna texty populárních šlágrů semaforského tingltanglu (Jo, to jsem ještě žil nebo Pramínek vlasů). Jistota v konstrukci figur a schopnost vyjadřování lidských emocí jsou základními pilíři Suchého estetické komunikace.

„On má své kresby velice volné, já mám naopak vše takové utažené,“ charakterizoval základní rozdíl mezi výtvarnými přístupy obou tvůrců Jiří Suchý. Jeho kolega Jiří Šlitr je tvarově jednodušší, barevně úspornější a především syrovější. Velmi často si vystačí s obyčejnou tužkou, barevnými fixami nebo perem, jako by chtěl ukázat, že není důležité čím, ale především jak a co.

Tematicky ho zajímá v první řadě svět jazzových muzikantů, šantánových tanečnic, barových pianistů či ohmataných krásek, které vypadají jako bibličtí andělé. Své romantické představy o tingltanglovém polosvětě vyjadřuje jednoduše, linku redukuje až na samotnou hranici srozumitelnosti, tváře jen tak nahazuje na papír, protože sází na fantazii lidí, kteří si budou jeho práce prohlížet.

Šlitr byl nenapravitelný romantik, který se díval na svět s kamennou tváří Friga, ale uvnitř mysli se jeho imaginace rozvírala jako vějíř.

Jsou lidé, jejichž bohatý renesanční talent skýtá mnoho zajímavého. Je tedy dobře, že galerie Hollar ukazuje Suchého a Šlitra, které má běžný člověk těsně spojené s písničkami a nerozlučnou dvojicí z divadla Semafor, jako individuality. Každý z nich stojí výtvarně sám za sebe a nepotřebuje už nikoho dalšího.

V rámci doprovodného programu lze v galerii 22. února od 16 hodin vidět praktickou ukázku tisku litografie v podání Jiřího Suchého a uměleckého tiskaře Petra Korbeláře.