RECENZE: Ztraceni v Mnichově. Komedie, při které mrazí v zádech

Ve čtvrtek vstupuje do kin komedie Ztraceni v Mnichově, jejíž premiéru předchází výborné přijetí na festivalu v Londýně.

Základní předností Zelenkových filmů jsou precizně vystavěné postavy a propracované scénáře. Ani tentokrát to není jinak, přestože zprvu o tom diváci, kteří nepatří k Zelenkovým věrným, mohou pochybovat.

Nejprve se vrátíme v podrobném dokumentárním přehledu do Mnichova roku 1938, do „dnů zrady“. Vzápětí se přeneseme do Prahy roku 2008, na tiskovou konferenci k výročí mnichovské dohody, na níž je představen Sir „P“, devadesátiletý papoušek šedý, který kdysi patřil francouzskému ministerskému předsedovi Edouardu Daladierovi. Proč je tady, to netuší ani novinář, který vzácného ptáka ukradne jen proto, aby s jeho klecí mohl praštit o šéfredaktorův stůl: „Ty mě posíláš na tiskovku s papouškem!?“

Ale i poté, co žako začne Daladierovým hlasem opakovat právě a jedině slova, která zachytil přesně před 70 lety v premiérově pracovně (což může působit nepravděpodobně), slova jako „Hitlerrr superrr“ či „Češi srrrabi“, se vyplatí Zelenkovi důvěřovat a nechat se vést filmem, který přinese ještě tolik překvapení, kolik se jich nenasbírá v celé domácí tvorbě většinou za celý rok.

Důvěřovat tomu, že všechna ta překvapení, mystifikace a absurdity, pro někoho možná dokonce svatokrádežná tvrzení (převyprávění děje by tu ovšem bylo svatokrádeží největší, protože by diváky ochudilo) se postupně sevřou do ucelené výpovědi. A ta se netýká ničeho menšího než otázek kdo a jací jsme, co chceme a umíme, čeho se bojíme, případně nejsme s to unést. A jak se s tím vyrovnáváme.

Vytváření mýtů a podléhání jejich svodům. Třeba o tom, že v Mnichově nás tehdy Francouzi zradili a že jsme nemohli nic dělat. Ale mohli my jsme vůbec někdy něco dělat? Jsou české dějiny našimi vlastními dějinami? Uplatňujeme na své současné životy rozhodující vliv, nebo se jen schováváme za pocit, že to všechno ten odvěký „kluk z vedlejší třídy“?

Se Zelenkovou interpretací klíčové chvíle naší historie (respektive s interpretací historika a spisovatele Jana Tesaře, jehož kniha byla základem pro vznik filmu) lze souhlasit, nebo ne, na tom tolik nesejde. Jde o schopnost a ochotu se jinými pohledy vůbec zabývat, připouštět je a dokázat prolnout dějinné události se současností. Možná právě od schopnosti sebereflexe diváků se odvine přijetí filmu.

Zelenka tuto schopnost prokazuje v míře nevídané (nejen pokud jde o dějepis), a jak ukázal ohlas v Londýně, srozumitelné nejen divákům v české kotlině. Zejména linie, která je filmem o filmu ve filmu, je toho důkazem až mrazivým a přitom chytrým, vtipným a emotivním.

Vynikající casting postavil do hlavních rolí výsostné herectví Martina Myšičky či Marka Taclíka a vedle nich neherce nebo herce příležitostné. Všichni jsou výborní a sladění, což je doklad toho, že v práci režiséra je vedení herců úkol klíčový. Stejně jako přirozenost a lehkost vyprávění, které vyvolávají v divácích smích, dojetí i smutek.

Film má velkoryse působící výpravu, kamera Alexandra Šurkaly slouží tempu, rytmu i stylu stejně jako hudba Matouše Hejla. A tak jen jediná – byť velmi důležitá – scéna, totiž vysvětlení onoho jiného pohledu na Mnichov, snad mohla být stručnější a o něco přirozeněji zapadnout do děje.