Článek
Baromykin v sobě režiséra rozhodně nezapře, zobrazované dění vidí jakoby z dálky a z určitého odstupu. U některých snímků by pozorovatel dokonce přísahal, že jejich kompozici režíroval jako při filmovém natáčení. Ovšem to je pouze iluze, fotograf je totiž schopen zachytit nahodilé pouliční dění s naprostou jistotou, však má jako kameraman dobře vytrénované oko.
Prostorové pojetí expozice mírně připomíná rozmístění rekvizit ve filmovém ateliéru. Po stěnách jsou fotografie rozvěšené jako obrazy či plakáty a siluety lidí procházejících ulicí na velkoplošném snímku vytvářejí dojem exteriéru města.
Právě městská žánrová fotografie tvoří jedno ze dvou nosných témat výstavy. Ukazuje notoricky známá místa Prahy tak, že by je dnes její obyvatelé těžko poznávali.
Dobový tanec se siluetou Národního divadla.
Kočičí hlavy na ulicích, zaparkovaná auta, která v současnosti patří mezi veterány, nebo lidé v tesilkách a podivných špičatých botách. A co teprve párek postarších manželů, kteří na Vltavské náplavce pod siluetou Hradu myjí svého spartaka. To je dnes už těžko možné.
Druhým Baromykinovým oblíbeným tématem je mapování kulturní scény šedesátých let. Narazíme na snímky z koncertu slavných Beach Boys i jazzmana Dizzyho Gillespieho. Můžeme se také pokochat vizáží notoricky známých celebrit zamlada. Vedle sebe najdeme mladičkou Vondráčkovou, Neckáře nebo Kubišovou. Objevíme Karla Gotta ukazujícího v zákulisí biceps či smějícího se Mikyho Volka. Mezi podobenkami superstar tehdejší doby narazíme i na oduševnělý portrét malíře Jana Zrzavého.
Vystavené fotografie dýchají zvláštní nostalgií. Zastavují dávno uplynulé dění a vzpomínají na doby, kdy přicházel do módy rock’n’roll, dlouhé vlasy a lidé se opájeli nadějemi. Možná by bylo lepší, kdyby snímky Borise Baromykina nechaly čas navěky zabrzděný.
| Co čas už nevrátí / Praha 60. let na fotografiích Borise Baromykina |
|---|
| Muzeum hlavního města Prahy, do 11. října |