RECENZE: Filoktétés je Klusákovou intimní zpovědí

Klusákova opera vznikla podle stejnojmenného Sofoklova dramatu. Jejím hrdinou je řecký bojovník Filoktétés, který zrádně vyvržený vlastním společenstvím prožil v odloučení a kruté bolesti dlouhých deset let. Po celou dobu snil o pomstě, ale když se konečně dočká lidské společnosti – a s ní nové zrady – dokáže svou mravní silou překonat nenávist a vrací se s Řeky dobýt Tróju, aby naplnil osud daný mu bohy.

Každý, kdo jen něco málo ví o Klusákově životní dráze, nemůže přehlédnout paralelu se skladatelovým údělem, ale i ti, co o něm nic nevědí, nemohou z jeho hudby nevycítit, že Filoktétés je Klusákovou intimní zpovědí, že tuto hudbu mohl vytvořit jen skladatel hluboce zaujatý tématem i poselstvím Sofoklova dramatu.

Není to hudba posluchačsky a už vůbec ne interpretačně snadná. Ale je to Klusákovo vrcholné dílo, oproštěné a koncentrované ve výrazu, v němž lze zaslechnout ozvuky všech jeho tvůrčích lásek a inspirací, přetavených do ryze vlastního a osobitého hudebního jazyka. Jako by se skladatel inspirován antickým dramatem vracel k samým počátkům hudebně-dramatického umění, ostatně i sama opera vznikla kdysi z pokusu obnovit antické divadlo v jeho původní estetické i etické působnosti.

A Klusák se vrací k tomu nejzákladnějšímu – lidskému hlasu, jemuž podřizuje fakturu své opery tak, aby hlas byl vskutku tlumočníkem slova a jeho obsahu. Jeho postavy vlastně jen velmi přirozeně vyprávějí, sdělují své postoje, své hořkosti, nejistoty, vášně, pýchu i stud za své činy. Vokální linie plyne přirozeným způsobem, prostě doprovázena klavírem anebo umocňována orchestrem v rafinovaně barevné orchestraci. A způsob práce s hlasem nenápadně charakterizuje postavy – Odysseovu pragmatickou povrchnost provázejí tenorové ornamentální koloratury, zatímco Filoktétův part plyne většinou v poklidné, koncentrované kantiléně. A vše velmi decentně komentuje mužský sbor.

Operu nastudoval dirigent Marko Ivanovič s pokorou a citlivým pochopením Klusákovy výpovědi, maximální prostor dal pěvcům, kteří nelehké party zvládají na vysoce profesionální úrovni. Obdiv zaslouží především barytonista Jakub Tolaš, který titulní roli převzal po Romanu Janálovi a přes krátkou dobu, kterou měl k jejímu nastudování, ji vytvořil v pěvecky dokonale zvládnuté a jevištně uměřené podobě, kdy herecký výraz koncentruje do prožitku svého kultivovaného hlasu. Mexický tenorista Jorge Garza měl velmi nesnadný úkol vyrovnat se s množstvím Odysseova rychle zpívaného českého textu, ale posílen již studiem Janáčkova Matěje Broučka ho zvládl v maximálně možné míře. Mezzosopranistka Jana Hrochová má pro postavu Achillova syna Neoptolema nejen krásný, altově zabarvený hlas, ale i schopnost vyjádřit morální dilema postavy mezi povinností vůči Odysseovi a soucitem s Filoktétem. V krátkém výstupu Hérakla uplatnil Martin Gurbaľ dobře svůj zvučný bas. A výborným partnerem sólistům byl i mužský sbor v roli antického chóru.

Je otázka, jak vůbec tuto operu blížící se na jedné straně oratoriu, na druhé intimní komorní výpovědi, vlastně inscenovat. Režisér Jiří Nekvasil se svým týmem volil nepříliš šťastnou cestu, když položil akcent na válečnou situaci oblečením postav do vojenských uniforem sugerujících dnešní vojenské mise, a zároveň se pokusil lehce ironizovat antické reálie – postavy umístil na podstavce s označením jejich jmen a v závěrečném vstupu „boha na stroji“ nechává Hérakla spustit na scénu v současném výtahu, z něhož vystoupí oživlá naddimenzovaná socha. Po celou dobu se rovněž promítají na scénu stoupající bubliny, které snad mají vyjádřit unikající čas i život, ale působí spíš jako reklamní spot na minerální vodu. Bohužel toto vše rušivě odvádí pozornost od hlavní postavy a její výpovědi.

Uvedení Klusákovy opery je intenzivním zážitkem, byť ne pro široké masy, ostatně opera byla uvedena celkem jen čtyřikrát. Její inscenování je chvályhodným počinem obou předních domácích operních scén a jednoznačně i jedním z vrcholů letošního ročníku Pražského jara.