Článek
V roce 2013 jste na australských hudebních cenách ARIA získali za EP Is This How You Feel nominaci na nejlepší popovou nahrávku. Loni následovala nominace pro nejlepší koncertní kapelu. Co to pro vás znamená?
Je hezké tu nominaci získat. Líbí se mi, že umělci, kteří jsou v posledních letech oceňovaní, jdou mimo hlavní komerční proud. Mnozí z nich jsou začínající kapely a naši přátelé. Oceňována je například kapela Violent Soho a další méně exponovaní umělci, což je, myslím, dobrý směr. Nicméně Australané obecně nejsou moc dobří v oceňování. Kromě cen za statečnost nedáváme lidem ceny rádi. Máme to v povaze. Netěší nás, pokud jsme v něčem označeni za nejlepší. Je to zvláštní součást naší kultury.
Jak populární v Austrálii jste?
Je to těžké posoudit. Vyprodáváme velké sály, koncerty jsou skvělé, a tak jsme spokojení. Vrátím se ještě k těm cenám. Mají obrovský ohlas v médiích, což je dobrá reklama, ale neudělalo to z nás zatím celonárodní hvězdy. Pořád jsme na začátku.
Loňskou nominaci jste získali za skvělé koncerty. Co můžeme od vašeho pražského vystoupení očekávat?
Myslím, že mě dobře vystihli v hudebním magazínu NME. Trochu kousavě, jak to oni umí. Napsali, že jsem jako Debbie Harryová (zpěvačka kapely Blondie, pozn. red.), která vede lekci zumby. Mám pocit, že něco takového opravdu předvádím. Naše hudba je možná někdy víc do popu, ale na pódiu jsme rocková kapela. Bývá to divoké.
Loni jste po čtyřech společných letech vydali debutové album Blue Planet Eyes.
Myslím, že jsme spolu dokonce už šest let. Kytarista Jack a baskytarista Thom spolu hráli už předtím. Prostě jsme si dali na čas. Nepodlehli jsme tlaku, abychom vydali debut co nejdřív. Chtěli jsme dobře představit, kdo jsme a jakou hudbu chceme dělat.
S deskou jste prý chtěla prozkoumat pop. Znamená to, že jste začínali rockověji?
Rock a pop jsou pro mě v podstatě to samé. Rock’n’roll považuji za první zářez populární hudby. Dodnes je to možná nejoblíbenější popová hudba. Spíš jsem byla jako Nick Cave, Bob Dylan nebo PJ Harvey. Táhlo mě to ke country a baladám a naprosto jsem se soustředila na texty. Psala jsem smutné písničky. Popová písnička může být také smutná, ale já si představuji spíš takové to klasické písničkářství.
Mám pocit, že když chcete do psaní hudby opravdu proniknout, musíte začít na začátku, u jednoduché popové písně. Chtěla jsem pro naši desku napsat prosté písničky. To bylo malinko dezinterpretováno a píše se, že chci být popová hvězda. Ale o tom nemluvím.
Váš životopis tvrdí, že vašimi fanoušky jsou zpěvačka Pink a Harry Styles z kapely One Direction. Jak to víte?
Řekli nám to. Ne, dělám si legraci, napsal to tam náš manažer. Ale s Pink jsme hráli před asi rokem a půl pár koncertů.
Líbili jsme se jí, moc nám fandí, což je bláznivé. A Harry Styles o nás někdy psal na Twitteru. Ale máme i další zajímavé fanoušky z řad hudebníků. Třeba členy slavné australské heavymetalové kapely The Angels. Je to docela legrační sbírka hudebních fandů.