Článek
Fotíte už přes sedm let, ale tento obor jste nikdy nestudoval. Proč jste se rozhodl věnovat právě jemu?
Nebyla to míra nějakého rozhodnutí. Ztrátou blízkého člověka jsem se dostal do životní situace, ze které jsem hledal cestu zpět. A i když jsem samouk, měl jsem vždy blízko k umění, a focení mi přišlo jako nejlepší prostředek sebevyjádření. Nikdy mě však ani nenapadlo, že se tím jednou budu živit.
Jak na své začátky vzpomínáte?
Z dnešního pohledu jsou pro mě něčím, co dělám doteď. Už tehdy jsem našel směr, který mi byl blízký. Slovo začátek je v podstatě jen časovým vymezením. Má tvorba se posunula po technické stránce, ale téma je stále stejné – prohlížet si portfolio je pro mě jako listovat deníkem. U každé fotografie si vybavím důvod, proč jsem ji dělal, a okolnosti, za kterých vznikla.
Získal jste mnoho ocenění. Řekl byste, že právě díky soutěžím jste se dostal k vystavování v zahraničí?
Díky nim vše nabere rychlejší spád. Objevíte se v nejrůznějších časopisech a galeriích. A najednou se vám začnou galerie ozývat samy, protože vždy rády představí umělce z prestižních soutěží. Také návštěvníci a sběratelé pak vědí, že dílo má větší hodnotu. Spíš se však jedná o přidaný bonus, který hodně otevírá brány.
V Česku oproti tomu vystavujete spíš zřídka. Proč?
Občas mám pocit, že Česká republika je trochu konzervativnější a větší oblibě se v ní těší klasická fotografie, což je podle mě škoda. Pro mě je postproces nedílnou součástí tvorby, nástroj a cesta k dotažení celkové myšlenky. Ale kdykoli mám možnost vystavovat v Česku, dělám to velmi rád. Už jen proto, že jsem patriot.
Kromě volné tvorby se nyní věnujete i komerčnímu focení. Naplňuje vás to stejně?
Komerční práce je vždy cesta, díky které se pak lze věnovat vlastním projektům, které mě činí šťastným. A to je asi jediný směr, kterého bych se chtěl držet.