RECENZE: Jiří Jírů fotografuje stejně prezidenta, babičku i popovou hvězdu

Díky nespornému talentu se dostaly jeho práce až na titulní stránky New York Times, National Geographic nebo Paris Match. Je jedním z nemnoha našich fotografů, kteří dokázali v celosvětové konkurenci sami sebe prosadit, ale také vydržet na určité úrovni.

V čem vězí tajemství úspěchu snímků Jiřího Jírů? Možná v tom, že někdo z východní Evropy pracoval v úplně jiném prostředí, a tudíž do něj přinášel odlišnou vizuální zkušenost. Bylo by ale nespravedlivé zúžit výjimečnost jeho tvorby pouze do tohoto bodu. Fotografie je přece jen plastičtější médium, ve kterém se prolíná mnoho významových i duchovních rovin.

Jírů to vždy chápal, a proto byl schopen zachytit nejen podstatu dění, ale také jakési druhotné zasuté příběhy, které musí pozorovatel hledat, či dokonce domýšlet.

Nejlepším příkladem tohoto dějového prolínání je dílo nazvané Prague 1967. Jsou na něm provazochodci, či spíše jejich obrysy, jdoucí po horizontálně napnutém laně. Už zvolené téma, balancujících lidí mezi dvěma světy, svádí k zamyšlení. Do nikam ubíhající horizont. Výhružné stíny stromů podél úběžníků cest. Temné siluety pouličních lamp, které se jako diluviální netvoři vzpínají k prošedivělému nebi. To všechno rozehrává v druhých a třetích plánech autonomní mikropříběhy.

Druhým silným momentem, díky kterému Jírů předává svá poselství velice intenzivně, je jeho přístup ke zvoleným tématům. Vždy a za každých okolností totiž vidí především člověka, který je nějakým způsobem zakotvený ve svém vlastním světě. Je lhostejné, jestli zvěčňuje státníka mezi tanečnicemi samby, popovou hvězdu obklopenou obrazy panovníků nebo vesnické babky na houpačce. Ve všech případech dokáže podat neobyčejnost situace jako tu nejobyčejnější a nejpřirozenější věc na světě.

Chodit světem a zachycovat jeho půvaby je svatou povinností každého vizuálního umělce. Zmrazit prchavost okamžiku tak, aby byl co nejvýmluvnější, je zase nezpochybnitelnou výsadou fotografa. Jiří Jírů nám tohle všechno nabízí.