Článek
Přátelští skřeti, vodníci a podivní chlupatí trpaslíci se tak stávají inspirací pro místní cukráře i pro děti z uměleckých škol, které podle nich vytvářejí svá dílka.
,,Život není veselý. Ale jsou chvíle, kdy nemyslíváme na život!“ řekl Alois Boháč před osmdesáti lety a jeho obrazy dodnes umožňují na strasti života zapomenout a oddat se pohledu na upřímnou, byť naivní touhu autora vytvořit si alternativní svět, ve kterém vládne legrace a lehkomyslná hravost.
Jako Glum
Prostor patra tvrze Městského muzea se zaplnil obrazy, které se velmi podobají vylíčení populární fantaskní postavičky jedné z nejlepších fantasy Pána prstenů od J. R. R. Tolkiena – šerednému Glumovi, který s podivnou ješitností opatroval kouzelný prsten. Prsten tato fyzicky zchátralá postava opatrovala jako oko v hlavě a oslovovala jej familiérně a přátelsky „Milášku“. I souborná výstava tvorby Aloise Boháče ve Volyni nese název Miláčkové, má tak napovídat, že ke svým postavičkám měl Boháč blízký vztah.
Učitel Alois Boháč, akademický malíř a středoškolský profesor kreslení, se narodil roku 1885 a své žáky vychovává prostřednictvím svého díla dodnes. I přesto, že jsou jeho obrazy naivní a rozhodně nejde o mistrovskou malbu, dobře ilustrují různé povahy a rozmarnosti či posedlosti, kterými nehezcí tvorové, ve kterých poznáváme lidské bytosti, překonávají svou osamělost.
Podivní tvorové
Všem jeho figurám je vlastní Boschovská ošklivost a podobnost s roztodivnými tvory, kteří mají lidské výrazy, ale zvířecí či zcela fantaskní tváře.,,Člověk je tvor nejušlechtilejší – nejkrásnější, co kdy příroda zplodila, ale povaha jeho mnohdy daleko předčí zvíře. Je to příšera, jíž není mezi tvorstvem rovné!“ říkal Boháč.
Na výstavě tak zaujmou groteskní karikatury, oleje, akvarely i kresby s nejrozmanitějšími postavičkami doslova láskyplného a optimistického světa Boháčovy fantazie. Některé obrazy působí sice současně, ale kýčovitě.
„Bylo až zarážející, že v téměř sto let starých obrazech, které skoro nikdy nevidělo oko lačného návštěvníka výstavní síně či galerie, žáci poznávali typy postav z dnešních fantasy filmů, kasovních trháků typu Pán prstenů i jiných,“ tvrdí Jindřiška Černá z volyňského muzea.
Alois Boháč jako by objevil základní pravidla pro zpodobnění postaviček, které mají v divákovi vyvolávat soucit a něhu už o mnoho let dříve před Waltem Disneym. Malý nosík, drobné ochlupení a hlavně velké oči dělají z figur Boháčových obrazů roztomilé tvory, které má člověk tendenci pohladit.
Život plný fantazie
,,Alois Boháč jako by z jiného světa přišel. Jemu je krajina, les, rybník, pole, jevištěm života, který vidí jen on. Oleje, akvarely, kresby jsou reportáže z říše skřítků, šotků, dráčků, hastrmánků, žertovných potvůrek…“ vyjádřil se o něm historik umění František Xaver Harlas 14. dubna 1935. Touha po objevování nevšedních uměleckých zážitků byla vlastní i dvěma Boháčovým bratrům – malíři Maxmiliánovi i sochaři Aloisovi Josefovi. Ti byli umění oddáni snad ještě víc než Alois, na rozdíl od něj se ani neoženili.
Málokdo ví, že se bratři podíleli restaurátorsky i na Svatovítské katedrále nebo na hradě Houska a objevili vlastní způsob přenosu nástěnných maleb.
Boháč byl prostředním z bratří, učil v Třebíči, Velkém Meziříčí, Kroměříži, v Příboru i v Karlových Varech.
Díla tohoto dějinami zapomenutého umělce jsou zastoupena ve sbírkách Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou a v Městském muzeu ve Volyni, kam po Boháčově smrti díla věnovala jeho žena. Výstava ve Volyni potrvá až do 28. září 2010 a následně poputuje z Volyně po českých a moravských městech, ve kterých Alois Boháč působil.
