Článek
Vohnout je pro Pavlíka vše, co mění svůj tvar pod vlivem tlaku. Jde o abstraktní zosobnění manipulovatelného života, člověka poslušně se měnícího vlivem okolností. Různě pokroucený tvar se zmítá v nehlubokém prostoru a jeho občasné vztyčení jako by bylo jen dočasnou úlevou před novým pokřivením.
Poutnice je protiklad vohnouta, je to sestra Zrzavého ženy bloudící labyrintem světa s nadějí a láskou v srdci. Petr Pavlík v ní spatřuje i symbol své matky. Všechny tyto obrazy jsou staršího data. Od poloviny devadesátých let přestal autor malovat. Dosáhl tvůrčí mety a jeho myšlení se vzpíralo dalšímu opakování a následnému výtvarnému produkování.
Texty jako projímadlo pražské kunshistorické zácpy
V této době se Pavlík pustil do teoretických úvah a vymyslel si dokonalou mystifikaci: stvořil osobu svého bratra, emigranta Pavla Petříka, žijícího v Curychu, experta katedry multimediálního zahradničení, který se s humorem dal do vážné polemiky s bossy české výtvarné scény počínaje Knížákem a konče manžely Ševčíkovými.
Pavlíkovy názory publikované v časopisech i knižně se staly silným projímadlem pro pražskou teoreticko-kunsthistorickou zácpu. Na výstavě se k této skvělé etapě teoretizování vrací video zaznamenávající ve fiktivním dokumentu návštěvu u dr. Petříka alias Petra Pavlíka a texty v katalogu, který vydalo nakladatelství Gallery.
Autor se pak znovu na čas odmlčel, aby se opět vrátil k výtvarnému tvoření, ale už mimo obor malířství.
Výstava přináší jeho „sochařské“ objekty, hravé a křehké věci, nalezené, uspořádané a znovu ozvláštněné ve vitrínách, kde působí téměř jako archeologické vykopávky. Je to vlastně Pavlíkův návrat ke kořenům, kdy v počátečních obrazech a kresbách hledal své mýtické krajiny a pradávné rituály.