Článek
Zavírala ho do zamřížovaného malého přístěnku na dvorku, který původně sloužil jako chlívek. „Bylo to kvůli jeho bezpečnosti,“ ospravedlňovala žena své jednání v rozhovoru s reportérem Práva. Prý chtěla syna chránit.
„Nechali jsme porazit přerostlou lípu, která nám rostla na zahradě hned u plotu. Při kácení ho poškodili a zůstala tam díra. Říkali, že to do týdne přijedou opravit, ale už uplynuly tři měsíce a nic se neděje. Měla jsem strach, že by Pavlík utekl na ulici. Chodil si pod ten strom hrát, bylo to takové jeho hájemství,“ pokračovala žena.
Svého syna bere jako dítě lesa. „Má hrozně rád přírodu, je pořád venku a v baráku za boha být nechce. Tak jsem ho nechala v tom přístěnku. Byl tam spokojený. Trhal si uvnitř papírky. Spát ale chodil domů, přes noc bych ho tam nenechala,“ řekla dále matka.
Nechce ho opustit
Do obce se přistěhovali před dvěma roky. „Jsme tady trnem v oku, proto je teď kolem toho takový humbuk. Někdo mě udal, jiné vysvětlení nemám. Policajti mi řekli, že vlastně ani nevidí důvod, proč sem jezdili,“ uvedla žena. Syna jí ale odvedli. „Prý kvůli tomu, aby jim nepřišlo další oznámení. Až se všechno vysvětlí, budu ho chtít zpátky,“ líčila žena.
Přiznala ale, že syna po porodu odložila do kojeneckého ústavu. „Po týdnu jsem si ho ale vyzvedla zpátky. Byl jak hadrová panenka. V tu chvíli jsem si řekla, že už ho nikdy neopustím,“ uzavřela žena.
Její sousedé jsou s kategorickými soudy opatrní. „Je to pro ni řehole. Musí ho denně přebalovat, krmit a mýt. Navíc ji sužují vlastní zdravotní problémy, má rakovinu a jezdí na chemoterapii do Prahy,“ uvedla starší žena z domu přes ulici. Zavírání syna do chlívku ale komentovat nechtěla. „Těžko říci, správné to ale asi nebylo,“ krčila rameny.
Policie prověřuje, zda šlo o týrání
Policejní mluvčí Ivana Jelínková Právu potvrdila, že se kriminalisté případem zabývají. „Prověřují možné týrání. Více podrobností ale s ohledem na citlivost věci nebudeme sdělovat,“ dodala Jelínková.
Psycholog a soudní znalec Karl Bröckl v reakci na případ uvedl, že samotné zavírání ještě automaticky neznamená týrání. „Jestliže došlo pouze k jeho omezení pohybu, nemusel to vnímat jako těžké příkoří, které by jej nějakým zásadním způsobem fyzicky nebo psychicky zatěžovalo. Na druhou stranu jde o lidskou bytost, která má svoje práva, a tímto způsobem by se s ní zacházet nemělo. Je to skutečně na hraně,“ prohlásil Bröckl.
Jiné by podle něj bylo, pokud by matka synovi fyzicky ubližovala nebo jej třeba trápila hladem. „Tady by pak nebylo o čem diskutovat,“ doplnil Bröckl.