Odsuzuji vás k trestu smrti přejetím. Před 45 lety Olga Hepnarová zabila autem osm lidí

To úterý je den jako každý jiný. V Praze panuje příjemné teplé počasí, na obloze pár mraků, z kterých ale pršet zřejmě nebude. V Hostivaři vystupuje z nákladního automobilu Praga RN mladá dvaadvacetiletá dívka, která si chce vůz půjčit. Právě bez problémů absolvovala sedmikilometrovou zkušební jízdu a prokázala, že je schopná vůz řídit.

Na Karla V., který jí vůz propůjčoval, udělala její jízda dojem. Muž ještě naposledy překontroluje stav vozidla a pak ho předává mladé ženě. Ještě jí připomíná, že vůz je po generálce a tomu je potřeba přizpůsobit řízení. „Rychlost tak do šedesátky,“ radí dívce.

„To je jasné,“ odpoví dívka, zaplatí 260 korun půjčovného a 20 korun poplatek za cvičnou jízdu. Nasedá do „erenky“, jak se vozu říkalo, a odjíždí. Je krátce po desáté hodině dopoledne. Olga Hepnarová se jede pomstít světu.

Olga se narodila jako dcera bankovního úředníka a zubařky. Vyrůstala jako každé jiné dítě, psychické potíže se projeví až s příchodem puberty. Podle pozdějších výpovědí samotné Hepnarové začaly její problémy už v dětství. Rodiče ji prý krutě trestali.

„Všichni tehdy dospělí členové naší rodiny se ke mně chovali tak, jako kdyby mne někde sebrali jako nalezené dítě. I moje starší sestra se ke mně stavěla negativně, spíš tedy nepřátelsky. Už tehdy započalo to, co pak pokračovalo natolik, že zmrzačili mou duši,“ vzpomínala později Hepnarová na své dětství.

„Nelze popřít, že jsem s dcerou nevycházel dobře. Měl jsem výhrady k její povaze a chování. Všechny rozpory zapříčiňovala její tvrdohlavost a umíněnost,” vypověděl její otec Antonín.

Těžko však říci, co vše bylo reálné a co si mladá Olga vykládala po svém. Podle spisovatele Romana Cílka, autora knih Olga Hepnarová a Oprátka za osm mrtvých, byla dospívající dívka velice citlivá a třeba i šlápnutí na nohu v tramvaji vnímala jako spiknutí. Byl to začarovaný kruh. S každým ústrkem se stávala uzavřenější a čím víc byla uzavřená, tím víc byly ústrky krutější.

Do školy dívka prakticky nechodila, vydržet se spolužáky pro ni bylo téměř nemožné. V roce 1964 se jako třináctiletá předávkovala prášky, vzala si 10 tablet Meprobamatu – silného hypnotika. Její sestra ji našla v bezvědomí a s krvácejícími ústy. Nakonec byla umístěna do psychiatrické léčebny v jihočeských Opařanech.

Tam nakonec Olga dokončila základní školu a vyučila se knihařkou. Po roce stráveném v Chebu se vrátila opět do Prahy ke svým rodičům. Jejich vztah byl ale stále velice problémový a neustále se zhoršoval. Nenávist k rodičům a lidem všeobecně se stupňovala. Toužila něco učinit: něco, co by skoro už každodenním domácím vyčítavým půtkám dalo jiný ráz, píše Roman Cílek.

Mladá dívka se chtěla pomstít zejména otci, a proto se v srpnu roku 1970 vydala do Zábrodí u Náchoda, kde se pokusila zapálit dům otcových rodičů. Tehdy tam spala její sestra se dvěma starými nájemníky a těm se nakonec podařilo požár uhasit. Celková škoda činila nakonec pouhých 50 korun a Hepnarovou, která ihned po zapálení dveří utekla, nikdo nepodezíral.

Přestože Olga rodiče nenáviděla, dary od nich, tedy od své matky, přijímala. Jakkoliv se k ní matka chovala chladně, měla zájem na tom, aby se Olga uchytila. Když se její dcera zatoužila stát profesionální řidičkou, zakoupila pro ni ojetého wartburga, aby se v řízení mohla zdokonalovat. Pomohla jí v pořízení malé montované chatky, kterou si Olga přestěhovala do Oleška za Prahou. Letní chatku o rozměrech tři krát tři metry a jen s malými naftovými kamínky považovala za svůj domov a přestěhovala se tam na stálo.

„Dost často mi byla v Olešku zima, protože ta chata přece jen nebyla, jak mi mnozí předpovídali, zařízena na trvalý pobyt, a také jsem měla potíže s dojížděním do práce, ujel mi třeba vlak nebo autobus, což zapříčinilo další nepříjemnosti, kterých bylo i jinak od počátku až do konce víc než dost,“ vzpomínala později Olga Hepnarová.

Za volantem zaparkované pragovky v Hostivici tiše sedí mladá žena. Sem zamířila z Hostivaře, aby si odpočala a pečlivě rozvážila své další kroky. Její pomsta musí být co největší, potřebuje automobilem zavraždit co nejvíc lidí. Uvažuje o třech místech: parku Julia Fučíka (dnešní Výstaviště), Koněvově ulici na Žižkově a ulici nad Strossmayerovým náměstím.

„O něco dříve mne napadlo i to, že bych mohla zvolit také Václavské náměstí, ale to jsem zavrhla kvůli tomu, že tam bych s náklaďákem vzbudila pozornost ještě dříve, než bych cokoli udělala,“ uvedla později Hepnarová. Nakonec se rozhodne pro Strossmayerovo náměstí. Šlápne na plyn a vyrazí.

Je kolem jedné hodiny odpoledne. Cestou hodí na břevnovské třídě Míru (dnešní Patočkova) do schránek dva dopisy. Jsou určeny redakcím deníků Svobodné slovo a Mladá fronta. Oba mají stejné znění. Olga Hepnarová v nich vypočítává provinění, kterých se proti ní dopustila společnost.

„Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné… Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo. Acta non verba,“ napsala v dopise.

Acta non verba – činy, ne slova. Obvinění společnosti je hrozivé stejně jako nemilosrdná jistota spáchat hrůzný čin. Motor Pragovky spokojeně rachotí a nákladní vůz míjí Letnou. Co se tehdy Olze Hepnarové honilo hlavou?

Citově Olga Hepnarová strádala. Přitahovali ji muži i ženy. Intimní styk měla s oběma pohlavími, udržet si vztah nedokázala v žádném případě. Sama sebe později popisuje jako asexuálku. Přelomové roky 1972 a 1973 prožila s přítelem Miroslavem.

Ani on ji však nedokázal odradit z cesty do propasti, a stal se tak svědkem jejího psychického pádu na dno. Zima v chatce se opravdu nedá vydržet. Proto ji Olga prodá a za utržené peníze si pořídí 4. dubna roku 1973 trabanta. Auto ji naplňuje radostí, ale psychické problémy překrýt nedokáže.

Olga se stává uzavřenější a uzavřenější. Nenávist ke světu se stupňuje. Miroslav ji proto přesvědčí, aby vyhledala odbornou pomoc. Hepnarová navštíví lékaře v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Dívka nedokáže pořádně komunikovat, psychiatrovi pouze řekne, že je unavená a potřebuje si odpočinout.

„Vemte si dovolenou,“ odpoví jí doktor s tím, že na ní neshledal nic nenormálního. Pokud má jiné obtíže, ať kontaktuje svého obvodního lékaře. To byla pro Hepnarovou zřejmě poslední kapka.

Nákladní vůz sjíždí po třídě Obránců míru ke Strossmayerovu náměstí. Mladá dívka je odhodlaná vraždit. Ještě však musí chvíli počkat. „Situace na vybraném místě nebyla pro mne vhodná, ve stanici stála tramvaj, lidé byli již rozptýleni a neměla jsem zaručen úspěch,“ vypověděla později Hepnarová. Vůz jenom projede křižovatkou.

Hepnarová se přes Klárov a Chotkovy sady vrací na Letnou. Opět sjíždí dolů z kopce. Je připravená a počítá s tím, že ji dopadnou. S sebou si přibalila oblečení a cigarety. Na tramvajové zastávce je dostatek lidí, zhruba třicet. Teď přišla její chvíle.

Olga Hepnarová dupne na plyn a s nákladním vozem vjede přímo do lidí. Tři (dva muži a jedna žena) zemřou na místě, další tři téhož dne v nemocnice a další dva na následky zranění později. Dalších šest lidí je těžce a šest lidí lehce zraněno.

Taxikář, který jel za pragovkou, okamžitě zastaví. Zavolá přes dispečink ambulanci a vybíhá k blízké stanici Veřejné bezpečnosti. Z ní už ale vybíhají šokovaní policisté. Dva z nich se dostanou až k náklaďáku, ve kterém bez hnutí sedí Hepnarová. Cestou musí rozehnat rozvášněný dav, který se během chvíle kolem vozu shlukl.

„Proboha, ženská… Vy jste za volantem usnula?“ ptá se jí jeden z příslušníků. „Ne, neusnula jsem a brzdy jsou v pořádku. Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala,“ odpoví mladá dívka.

Chvíli to trvá, než se šokovaní policisté z toho, co Hepnarová řekla, vzpamatují. „Vezměte ji dovnitř, nebo ji tu lidi zlynčují,“ zavelel starší z policistů. Zakrátko se ocitá Hepnarová v cele. Vystřídá jich několik, ale na svobodu už se nepodívá.

Následuje kolo výslechů a řada důležitých otázek. Proč to udělala? Chtěla zabít někoho konkrétního? Není napojena na nějakou skupinu? Byl to politicky motivovaný čin? Hepnarová postupně vyšetřovatelům předestřela celý svůj tragický příběh.

„Stočila jsem řízení na chodník, kde jsem řízení vyrovnala, jela jsem po chodníku a přejížděla lidi. Směr jízdy vozidla po tomto chodníku a podél zdi jsem udržovala až do konce, kdy jsem už všechny lidi, kteří se tam nacházeli, přejela, přede mnou bylo volno a narazila jsem do staničního sloupku. Poté se automobil zastavil. To bylo všechno. Co se k tomu víc dá povědět?” vypověděla.

Její obhájce je přesvědčen o tom, že Hepnarová trpí schizofrenií. Jenže je během soudního jednání jediný. Exemplární nejvyšší trest požaduje veřejnost, žalobce a dokonce i sama Hepnarová. Nakonec je 6. dubna roku 1974 odsouzena k smrti.

Její matka, kterou Olga tolik z duše nenáviděla, podá odvolání, ale marně. Případem se nakonec zabývá i Nejvyšší soud. Ten sice překvalifikuje trestný čin z vraždy na obecné ohrožení, rozsudek ale ponechá v platnosti.

Trest musel ještě potvrdil tehdejší předseda federální vlády ČSSR Lubomír Štrougal. Ten s rozhodnutím váhal, neboť na rok 1975 připadal Mezinárodní rok žen a rozhodnutí ženu popravit nemuselo vzbudit příznivý ohlas. Nakonec však rozsudek podepsal. A byl to opět Štrougal, kdo zamítl milost, o kterou žádala Olžina matka. Zastupoval totiž v tu dobu už indisponovaného prezidenta Ludvíka Svobodu.

„Prožijeme-li život špatně a těžce, a není-li hezký, snažme se alespoň, aby náš konec byl dobrý a důstojný,“ měla sdělit Olga Hepnarová svému příteli Miroslavovi. Prožila život špatně a těžce, nebyl hezký, píše Roman Cílek. Konec ale hezký rozhodně rovněž nebyl.

V den popravy se dozorcům zuřivě bránila a dovléci do popravčí komory ji museli násilím. Snad proto, že si teprve tehdy uvědomila, že v Československu se věší na tzv. krátký provaz, kdy popravený umírá dlouhé mučivé minuty. Snad proto, že si teprve tehdy uvědomila, že konec je blízko.

Mladou ženu, která zmařila osm lidských životů i ten svůj, oběsili 12. března roku 1975 v pankrácké věznici.