Článek
„Vzal spravedlnost do svých rukou a já jsem mu za to velmi vděčný,“ překvapuje svojí reakcí.
V exkluzivním rozhovoru s reportérem Práva popisuje smutný životní příběh, který sice nemůže hrůzný čin omluvit, ale možná se dá pochopit.
Po rozvodu rodičů žil s mladším bratrem několik let u matky. Když se šel v patnácti učit truhlářem, odstěhoval se i se sourozencem zpátky k otci, který se mezitím podruhé oženil.
„Měl truhlářskou dílnu a chtěl, abych u něj pracoval. Následující roky byly pro mě i bráchu noční můrou,“ začíná hovořit s trochou nejistoty v hlase.
Vydírání, ponižování a žádný respekt k lidské důstojnosti. Tak se dá shrnout dalších devět let soužití sourozenecké dvojice s otcem a macechou.
„Všechno, co jsme s Vojtou dělali, bylo špatně. Nepamatuju se, že by nás kdy za něco pochválili. Neustále nás shazovali a stavěli do pozice neschopných hlupáků. Otec se nás před ní nikdy nezastal. Zajímaly je jen peníze, kolem toho se všechno točilo,“ pokračuje Hrdlička.
Oči mu vlhnou ve chvíli, když začíná mluvit o Veronice a Nikole, dvou dívkách, které si otec se svojí ženou vzali do pěstounské péče.
Dvanáct hodin denně za sedm tisíc
„Ty na tom snad byly ještě hůř než my. Někdy dostaly nařezáno tak, že vypadaly, jako když právě opustily boxerský ring,“ vzpomíná Hrdlička a druhým dechem přiznává, že se s bratrem nedokázali otci vzepřít.
„Pořád to byl táta, který má autoritu. Báli jsme se mu vzdorovat, aby to nebylo ještě horší,“ vysvětluje mladý truhlář. Nakonec to oba vyřešili tím, že se odstěhovali.
„Já odešel v roce 2005 bydlet k prarodičům a Vojta tam ještě čtyři roky zůstal,“ pokračuje.
U otce ale dál zůstal pracovat i přesto, že dostával směšnou mzdu. „Měsíčně jsem si vydělal třeba jen sedm tisíc, a to jsem pracoval i dvanáct hodin denně. Tak jsem si sehnal ještě druhé zaměstnání, abych vůbec mohl uživit přítelkyni s tříletým synem,“ líčí Hrdlička další strasti.
Až později zjistil, proč ho otec bral na hůl. „Dělal to schválně, aby mohli dostat do péče mého syna. Už k tomu podnikli i kroky na sociálce, kde argumentovali tím, že nejsem schopen rodinu finančně zabezpečit,“ vyhrkne spontánně.
Když se to dozvěděl jeho bratr Vojtěch, zuřil. Sám nemá vlastní děti a svého synovce miluje nade vše. „Říkal mi, že přece ten malej nedopadne jako my a že s tím musí něco udělat. Způsob, jakým to vyřešil, jsem ale nečekal,“ krčí rameny Hrdlička a po chvilce přiznává: „Kdyby mi fakt sebrali mého kluka, tak bych to, co spáchal brácha, později možná udělal sám.“
"Spadlo to i ze mě"
Když našel otce s nevlastní matkou v domě mrtvé, bylo mu to hned jasné. „Brácha se mi svěřil další den. Nemohl jsem ho jít udat, já to vlastně chápal. Říkali jsme si, že když si pro něj kriminálka do 14 dní nepřijde, tak už ho neodhalí. Rozhodně jsme ale nechtěli dělat nějaký švíky, jako že bychom se někam zdekovali. Když Vojtu po dvou měsících zatkli, přiznal se. Spadlo to i ze mě,“ uzavírá Jaroslav Hrdlička.
Pohled mu přitom sklouzne na zem a ještě chvíli přemýšlí. Jeho poslední slova jsou: „Odmalička máme s bráchou pěkný vztah. To, co jsme si zažili, nás ještě víc semklo. Že to muselo skončit takhle, je smutné. Jestli ale mám být upřímný, tak jsme teď konečně začali žít normálně – bez stresů a hlavně bez strachu.“
Psycholog: negativní sociální dědictví
Psychologové se po obeznámení s provedením vraždy, kdy pachatel oběti utloukl sekerou, shodují, že mohlo jít o zkratovité jednání vyvolané popisovanými rodinnými peripetiemi.
„Jestliže dítě žije v rodině, kde je otec agresívní, tak dochází k takzvanému negativnímu sociálnímu dědictví. Dalo by se říci, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Otci se vlastně vrátilo, co zasel,“ uvedl Karel Havlík, který má za sebou více než čtyřicetiletou psychologickou praxi.
„Pokud dítě trpí, je týráno, tak to potom dělá buď svým dětem, anebo to rodiči vrátí,“ dodal.
Pokud znalci dospějí k závěru, že u dosud bezúhonného Vojtěcha Hrdličky šlo o výjimečný exces, vyvolaný emocemi z vyhrocené situace v rodině, může to soud vzít jako polehčující okolnost například při rozhodování o výši trestu.
