Článek
Policie denně zaznamená dva až tři případy znásilnění, podle zjištění se jich ale odehraje desetkrát víc. Obětí jsou ve valné většině případů ženy.
Podle odborníků jedním z důvodů, proč čin ohlásí jen zlomek znásilněných, je přístup společnosti a přetrvávající mýty. Víc než tři pětiny dospělých v Česku si totiž myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy částečně samy.
Díl odpovědnosti prý mají, pokud se buď chovaly koketně, nebo byly opilé, měly sexy oblečení, neřekly muži jasné ne, šly bez doprovodu opuštěným místem či měly hodně sexuálních partnerů, ukázal výzkum organizace Amnesty International.
Řada obětí mlčí
Podle výsledků aktuálního mezinárodního srovnání v roce 2008 připadlo v Česku na 100 tisíc obyvatel 5,11 ohlášených znásilnění, v roce 2014 pak 6,36. Ve Velké Británii se v roce 2014 na 100 tisíc lidí ohlásilo 40,17 znásilnění, v Norsku 22,06, v Belgii 25,72, ve Francii a Finsku 18,5, a ve Švédsku dokonce 65,26.
Naopak v Řecku, na Slovensku a na Kypru se oznámily na 100 tisíc obyvatel ani ne dva případy, v Srbsku pak necelý jeden případ. V Maďarsku to byly zhruba tři činy. Podle expertů za nízkými počty z mnoha států není to, že by se v nich znásilňování podařilo vymýtit, jako spíš to, že se řada obětí na policii neobrací.
Čeští policisté loni do konce listopadu zaznamenali 628 případů znásilnění. Ukončili prověřování 450 kauz. Objasnili dvě třetiny případů. Stíhali 449 lidí. Mezi stíhanými byly tři ženy.
V roce 2008 se v Česku oznámilo 529 případů, objasnilo se 361 a dodatečně pak 37. Stíhalo se 345 pachatelů. V roce 2015 policie evidovala 598 kauz, objasnila jich 425 a dodatečně 58. Celkem stíhala 387 osob.
Bezprostředně po znásilnění oběti prožívají strach z pachatele, sebeobviňují se, nejsou schopny řešit dilema, zda čin mají oznámit. Bojí se reakce lidí, kteří se dozvědí, co se jim stalo.
Podle státního zástupce Milana Šimka z královéhradeckého krajského zastupitelství vyžaduje oznámení od obětí znásilnění velkou odvahu. Čím dřív však čin ohlásí, tím dřív a jednoznačněji se podaří věc objasnit.
Podle analýzy soudních rozhodnutí, které provedla organizace In Iustitia, jsou ale oběti často považovány za provokatérky, které si útok zapříčinily. U soudu nemají vždy šanci uspět třeba ty, kterým pachatel neroztrhal oblečení, byly opilé, dostatečně se nebránily, pracovaly jako servírky či pachatelem byl partner, s nímž se rozcházely.
„Bezprostředně po znásilnění oběti prožívají strach z pachatele, sebeobviňují se, nejsou schopny řešit dilema, zda čin mají oznámit. Bojí se reakce lidí, kteří se dozvědí, co se jim stalo. Zároveň potřebují zvládnout reakci na extrémní prožitek, eliminovat zdravotní rizika, přijmout informované rozhodnutí o tom, zda znásilnění oznámí, obnovit svůj pocit bezpečí a také pocit spravedlivého světa,“ uvedla Petra Vitoušová z Bílého kruhu bezpečí.
Mezi oběťmi jsou i muži
Experti z různých oborů se shodli na tom, že by měla ve zdravotnických zařízeních vzniknout centra pro oběti znásilnění. V nich by rychle dostaly odbornou pomoc. Samy by se pak rozhodly, zda případ ohlásí.
Znásilnění představuje 12 procent případů trestných činů, které Bílý kruh bezpečí řeší. Odborníci a odbornice této organizace poskytli od roku 1991 přes 16 tisíc osobních konzultací obětem znásilnění, mezi nimiž bylo 15 mužů. Pětina případů se stala při domácím násilí.