Přední pneumoložka Vašáková: Proč věřím, že náš zdravotnický systém neselže

Počty hospitalizovaných jsou i u nás na vzestupu. V Thomayerově nemocnici tak v současné době máme přes 70 nemocných s covidem-19. Leží nejen na akutních a JIP lůžkách Pneumologické kliniky, ale svá lůžka poskytla i oddělení geriatrie, hrudní chirurgie a nyní nově otevírá covid lůžka i revmatologie. Celkem tedy již máme v naší nemocnici 100 lůžek pro covid pacienty.

Suspektní pacienti leží na Interní klinice a na oddělení infekčních nemocí. Nejtěžší pacienti jsou na ARO. Na péči o nemocné se podílejí lékaři všech odborností, kteří své postupy konzultují s pneumology. Ti pak zajišťují péči na odděleních intenzivní péče s covid pacienty.

Ne, je to v podstatě mix věkových skupin.

Nejmladšímu je 23 let. Ne vždy se přitom jedná o chronicky nemocné či obézní a jinak nemocné lidi. Jsou mezi nimi i ti, které lze považovat za reprezentativní vzorek normální „zdravé“ populace.

Především tím, že stále ještě nejsou zcela rozklíčované všechny rizikové faktory. Zřejmě zde sehrává roli i genetické vybavení, tedy to, jak imunologicky dokážeme zasáhnout proti nové hrozbě pro náš organismus a jak umíme rozvinout účinnou adaptivní imunitu a eliminovat virus.

Například máme zkušenost, že lidé, kteří mají ztrátu čichu, většinou skončí velmi dobře, protože mají tendenci eliminovat virus v horních cestách dýchacích. Nejhůře jsou na tom ti, u kterých dochází ve velmi krátké době k přechodu od prvotních příznaků k těžkému stavu.

Mladí lidé bez komplikací, u nichž je případně podán remdesivir a nemají problémy s okysličením krve, odcházejí po pěti dnech do domácí péče. U lidí, kteří mají rozsáhlý nález a dlouhodobě u nich přetrvává porucha okysličení, je pak hospitalizace delší.

Nejdéle u nás zůstávají nemocní, kteří mají komplikovaný průběh a kombinaci různých diagnóz.

Snažíme se, aby u nás byli nemocní hospitalizovaní jen po dobu, kdy je to potřeba, a zbytečně tak nezabírali místo pro další lidi. To bohužel stále není vždy zcela proveditelné, protože někteří nesoběstační nemocní nemají doma nikoho, kdo by se o ně postaral, a je velmi obtížné je umístit na nějaká sociální lůžka či lůžka s následnou ošetřovatelskou péčí.

Ne, bohužel toto stále vyřešeno není. Ani u nás v nemocnici pro tyto nemocné nemáme řešení. Oddělení geriatrické péče je přijímat nemůže, protože má toto oddělení již nyní část lůžek určenou pro covid nemocné, jeho kapacita následné péče je tak omezena.

Řekla bych, že ne, ty průběhy jsou velmi podobné. Oproti jaru je naší výhodou, že již máme k dispozici více léků, ať už Remdesivir, který je dnes již v podstatě součástí standardní léčby, či rekonvalescenční plazmu (kde se i snažíme podporovat dárce) a léky na podporu imunity jako Imunor, někdy i Isoprinosine, který ale nepodáváme moc často, protože nevěříme, že má univerzální efekt.

V případě bakteriálních infekcí podáváme antibiotika, při problémech s dýcháním pak vysokoprůtokový kyslík či u těžších případů podporu dýchání nebo umělou ventilaci. Někdy je intenzivní resuscitační péče velmi komplexní, včetně mimotělního oběhu, případně dialýzy, která je také nutná u některých nemocných.

I my již od jara na základě dohody s Infektologickou společností sledujeme všechny, co byli pro covid hospitalizováni, i po propuštění. Nicméně čísla našich kolegů z Hradce Králové jsou pro nás překvapivá, jelikož jsou podstatně vyšší než ta, co pozorujeme my, ale i další zařízení. U nás a například u kolegů z Olomouce se dlouhodobé potíže objevily jen u tří procent sledovaných.

Samozřejmě zde velmi záleží na přístupu a také na tom, co ve své studii zohledňujete. Například kolegové z Hradce Králové zvolili velmi komplexní a podrobný postup a do své studie zařadili i skóre úzkosti, což my ne. Jsme přesvědčeni, že za současného stavu má skóre úzkosti vysoké téměř každý.

Pravda je ta, že část lidí dlouhodobé změny v plicích má, ať už v úrovni periferních dýchacích cest, či v plicní tkáni, stejně tak jako lidé po těžkých zápalech plic, a to zejména těch virových. Proto bych doporučila i lidem, kteří prodělali covid bez nutnosti hospitalizace, aby se i oni nechali vyšetřit v případě přetrvávajících potíží (kašel, zadýchávání, únava apod.). Ale pokud žádné potíže nemají, k plicnímu lékaři chodit nemusí.

Zatím ano, ale už teď je to o velmi vysokém nasazení všech zdravotníků.

Osobně bych jim za to chtěla velmi poděkovat. Samozřejmě občas někde na nějakém oddělení zaměstnanec odpadne kvůli covid pozitivitě kvůli komunitnímu přenosu, kdy se nakazí mimo nemocnici, ale zatím se jedná spíše o výjimečné případy. U nás na pneumologické klinice je to dáno i tím, že se snažíme všichni až extrémně chránit, abychom se od covid nemocných sami nenakazili.

Částečně ano. Je to jednak dáno tím, že lidé s ostatními diagnózami chodí obecně méně v této době k lékařům i na vyšetření, a pak samozřejmě uzpůsobením péče o covid nemocné. Nicméně stále ještě kdokoliv k nám do nemocnice přijde, s jakoukoliv diagnózou, tak mu péče bude poskytnuta, a to včetně potřebné hospitalizace.

Co se týče roušek, já od začátku říkám, je rouška a rouška. A kromě toho je velmi důležité, za jakých situací je používána. Přestože jsou roušky od půlky září povinné, stejně to nevedlo ke zlepšení situace. Jde o to, že hodně lidí nosí místo účinných roušek v podstatě jen hadr, navíc řada z nich je má frajersky nasazené pod nosem, takže to nemá absolutně žádný efekt.

Aby tedy roušky nějak fungovaly k naší ochraně i ostatních, tak by se mělo jednat podle CDC o třívrstvé plátěné roušky, které budou lidé každý den prát a žehlit, nebo jednorázové roušky a v případě vlastní ochrany především o respirátory.

Jenom bláhový člověk si může myslet, že když se celosvětově objeví nový virus, že ho dokážeme hned nějak zastavit a zneškodnit. Dokážeme ho sice na chvíli zastavit tím, že se zcela hermeticky uzavřeme světu, ale je velká pravděpodobnost, že se stejně objeví ve druhé vlně. Abychom se viru zcela zbavili, museli bychom se odstěhovat na jinou planetu. Dokud tedy nezískáme postinfekční či postvakcinační imunitu, tak pro nás nadále bude koronavirus závažnou hrozbou.

U každé infekce je tak vždy důležitý racionální postup, co nejdříve tu nemoc poznat a začít ji efektivně léčit. Samozřejmě mezi ty preventivní postupy patří i vzájemná ohleduplnost. Pokud je riziko, že jsem nakažen, tak by mělo být samozřejmostí, že nepůjdu nikam mezi lidi, a to zvlášť pokud již mám respirační potíže, kdy jsou jedinci nejvíc nakažliví. Bohužel žádná, byť geniální opatření nás nikdy zcela nespasí.

Ona se určitá katastrofa již bohužel děje, ale malinko jiná, než jste zřejmě měla na mysli. Většina těch opatření má velmi negativní vliv nejen na ekonomiku, ale i na společnost jako takovou, která se po morální stránce rozkládá. Na jedné straně stojí zastánci petice, na druhé odpůrci – a tak by se dalo pokračovat. A v důsledku toho všeho mezi lidmi narůstá nenávist a strach, což je někdy nebezpečnější než samotná infekce.

Stále musíme mít na mysli, že 80 procent pozitivních je zcela bez příznaků či má velmi mírné příznaky, za což musíme být opravdu vděčni. Dvacet procent nemocných má nějaké symptomy onemocnění, přičemž do pěti procent ze všech pozitivních má těžký průběh a může být ohroženo na životě.

Pokud každý přijme fakt, že má především každý zodpovědnost sám za sebe, že jaký život žije, tak zřejmě i zemře, začne se starat o své zdraví, hmotnost, fyzickou kondici, zdravý jídelníček a nebude trávit spoustu času zavřený doma sezením u televize či se nebude nějak zbytečně vystavovat nákaze, pak je velká pravděpodobnost, že buď vůbec neonemocní, nebo se alespoň vyhne závažnější formě onemocnění.

Věřím, že ne. Naší výhodou je, že jako zdravotníci sice nejsme zvyklí dělat medicínu spjatou s katastrofami, ale jsme ochotni pro tu medicínu ledasco obětovat a udělat navíc. Nadto zde máme stále velmi dobrý funkční systém, kde dobře funguje organizace a spolupráce mezi zdravotníky v jedné nemocnici, ale i mezi dalšími nemocnicemi. Za což musíme být také vděčni.

Podmínky v současné době sice nejsou příznivé, ale není třetí světová válka ani žádná jiná skutečná katastrofa doprovázená ohromným neštěstím a násilím. Měli bychom si také uvědomit, že jako světová populace nemáme automaticky nárok na bezproblémový život s nekonečným množstvím šťastných dnů, jsou bohužel i takové situace, kdy se musíme vyrovnávat s neznámými věcmi i hrozbami.