Článek
Z hlediska podpásovek nemá smysl ztrácet čas, stačí snad jen říci, že vstup do eurozóny není ani naprosté vzdání se suverenity, ani výhra v podobě vstupu do elitního klubu, který u nás zajistí demokracii na věčné časy. Zavedení eura nepřinese ani zázračné zbohatnutí, ani zchudnutí, což můžeme snadno dokumentovat na příkladu sousedního Slovenska.
Pro zavedení eura nejvíce hovoří jeden politický argument, a to, že se budeme podílet na hlasování o opatřeních a postupech, které na nás mají zásadní vliv. Náš export směřuje z přibližně osmdesáti procent právě do zemí eurem platících, takže mít přímý vliv na rozhodnutí tamní podmínky ovlivňující by pro nás bylo lepší. Zmíněný politický argument pokračuje ekonomickým, a to tím, že naši vývozci se nebudou muset obávat kvůli kurzovému rozdílu.
Vůči výše zmíněnému se dá snadno namítnout, že to neplatí vždy a pro všechny, že si jsou někteří členové rovnější. Z hlediska politického jsme nejen v době finanční krize zažili, že požadavky zemí jihu eurozóny byly ignorovány a ke slovu se dostalo přísné šetření, které strádající země politicky i hospodářsky ještě více destabilizovalo. Z hlediska ekonomického platí, že naši vývozci, pokud disponují k euru levnou korunou, jsou v konkurenční výhodě.
Nejzásadnějším argumentem proti přijetí eura i v České republice ale je, že bychom neměli vstupovat do restaurace, kde se jí jen napůl dopečené jídlo. Společná evropská měna je totiž unie monetární, ale nikoliv fiskální. To znamená, že jednotliví členové sice sdílejí jedno platidlo, jsou limitováni v suverenitě opatření vůči měnové stabilitě, ale neexistuje řádný a vždy platný systém přerozdělování přebytků. Sdílejí se tedy náklady, včetně politických, ale už ne zisky.
Je to stejné, jako bychom v České republice platili korunou, ale regiony, které jsou na tom lépe, by už neposílaly část výdělku do regionů, které jsou na tom hůře. Tento stav narušuje sociální soudržnost a rozděluje eurozónu vedví. Nabízí se argument, že my jsme přece exportní země, a tudíž bychom mohli mít prospěch. Jenže budoucnost neznáme a i v souvislosti s nedostatkem čipů a dalších komponentů kvůli narušení dodavatelských řetězců proticovidovými opatřeními a v důsledku sankcí a konfliktu na Ukrajině ani strom automobilového průmyslu neroste pořád jen do nebe.
Česká republika se zavázala přijmout euro už v roce 2004. Od té doby platí vzorec minimálně 4 roky funkčního období vlády + 1 rok. Všechny vlády zatím tvrdily, že ano, připravují se, ale není to pro jejich období, ale tak za pět až šest let. Euro tak zatím nemáme a je to dobře, protože do takového projektu bychom měli vstupovat, až když bude v dobré kondici a dokončený.
Těm, kteří si účelově stěžují, že patříme mezi sedm posledních zemí, které eurem neplatí, a to nás poškozuje, lze namítnout, že Švédsko se také drží své koruny a moc na ústa nepadá. Chorvati a Bulhaři mají své důvody, politické a ekonomické, až budeme chtít vstupovat my, budeme je mít také, ale rozhodně bychom tak neměli činit jen pro vstup samotný. Není kam spěchat.