Článek
Djokovič je momentálně nejlepší tenista světa. Není se tedy co divit, že jeho kauza, trvající deset dní, překročila hranice bílého sportu a stala se z ní otázka světonázoru, ideová a vpravdě politická.
Sluší se tedy připomenout si základní obrysy toho, co se stalo.
Djokovič odletěl z Austrálie
Djokovič coby hvězda turnaje, měl zájem se Australian Open zúčastnit, protože mohl dosáhnout historického rekordu v počtu výher na grandslamových turnajích.
Obdobný zájem měli pořadatelé v čele s australským státem Victoria, protože účast tenisové jedničky láká sponzory, diváky a obecně zvyšuje prestiž.
Co bylo dřív, jestli pozvání, nebo vyjádření zájmu, je stejné, jako zkoumat, zdali bylo dřív vejce, nebo byla dřív slepice. Jsou to spojité nádoby.
Djokovičovi tedy udělily dvě nezávislé komise dobrozdání, že přijet může i neočkovaný, na základě toho mu stát Victoria udělil výjimku, protože prý prodělal covid-19.
Výjimku dostali i další hráči. Než ale Djokovič dorazil do státu Victoria, musel se dostat přes úředníky federální vlády, kteří stráží hranici celé Austrálie.
Tam Djokovičovi vízum odebrali, když našli skulinu v zákonech. Srbský tenista putoval do detenčního hotelu, což je hotel jen podle jména. Putují tam migranti a uprchlíci do detence, kvůli tamním podmínkám už byla vzpoura mezi ubytovanými.
Následně jeden soudce rozhodnutí federálních úřadů zrušil, aby ministr pro migraci po pěti dnech využil své pravomoci rozhodnutí soudu zvrátit, aby se Djokovič znovu odvolal, přičemž soud rozhodnul, že ministr tuto pravomoc má. Celé jako vystřižené z Kafkova procesu. Ať žije právní stát.
Pokud bychom vzali v potaz tvrzení Djokovičových podporovatelů, posledním soudem případ skončil, hon na čarodějnice skončil, akorát na rozdíl od středověku čarodějnice nezhynula v plamenech, nýbrž odletěla v kovovém ptákovi směr Dubaj.
Celou kauzu halí do absurdna fakt, že než začaly problémy Djokovičovi, jiní hráči na výjimku prošli, v přípravě na Australian Open už trénovali, aby je pak v souvislosti s Djokovičem začali australští úředníci sbírat a posílat pryč.
Své o tom ví i česká tenistka Renata Voráčová. Můžeme s ní jen soucítit, protože celý život dře stejně jako Djokovič, aby se mohla zúčastnit.
Nicméně, podívejme se na argumenty australské vlády. Djokovičovi kladla za vinu, že když přiletí na výjimku (stejně jako jiní), zneváží dosavadní oběti Australanů v boji s virem.
Austrálie měla jeden z nepřísnějších lockdownů, rodiny a blízcí se nemohli vidět skoro dva roky, sám znám případ rozdělené rodiny. A výsledek? Podle samotných údajů australské vlády počet nově nakažených roste.
Pár tenistů asi k těm desítkám tisíc nakažených nepomůže, takže na hrozbu veřejnému zdraví hrát smeč nejde.
Zloba by místo na tenisty měla směřovat na vládu, když ani nejpřísnější lockdown a faktické uzavření hranic nepomohly. Než tohle vysvětlovat, to je lepší popotahovat tenisty. Volby se totiž blíží.
Možné narušení veřejného pořádku, že by byly nepokoje v ulicích? Kdyby z kauzy neudělala australská vláda ve spolupráci s částí médií a závistivci takové haló, ani by to nehrozilo. A možná ani nehrozí.
Rozhodně nelze Djokoviče a případně i nějaké jiné hráče a lidi vinit z něčeho, co se nestalo a co by možná ani neovlivnili. U soudu platí, že má člověk vinu za něco, co udělal, a ne za to, co by udělat mohl.
Očkování? V Austrálii je plně očkovaných přes 77 procent lidí, takže povzbuzení lidí nesouhlasem s příjezdem pár tenistů je dost úsměvné, protože kdo se chtěl očkovat, už se asi očkoval. Navíc jsou lidé svéprávní a Djokovič aktivně nikoho nevybízel, aby se neočkoval.
Ke všemu se přidala přestřelka mezi státy, protože australští těžaři z Rio Tinto by rádi těžili v Srbsku lithium, proti čemuž místní protestují. Srbové říkají, že se odehrálo ponížení držitele jejich diplomatického pasu v zájmu místní, australské politiky.
Výsledek je ale jediný. Tlak vždy způsobí protitlak, akce reakci, což je základní zákon nejen fyziky, ale i lidské společnosti.
To, co se stalo v Austrálii, je nemoudrost a nehezkost. Pokud chtěl někdo vyrobit mučedníka, uspěl. Všimněme si, že nejvíce demonstrací je zatím proti povinnosti se očkovat.
Já, coby očkovaný, uznávám právo člověka na volbu, dokud jsou vakcíny schválené pro nouzové použití. A bylo slibované, že budou dobrovolné. Navíc víme, že omikron se na vakcíny moc neptá, jejich výhoda je v bránění těžkému průběhu.
V konečném důsledku je totiž zřejmé, že je jedno, jestli Djokovič měl pozitivní test a prodělal nemoc dříve nebo později, zdali po testu dával ještě s médii rozhovory nebo ne.
Důležité je, že v této kauze šlo spíše než o boj s virem o oportunismus a alibismus těch, jejichž recepty v boji proti viru znovu a znovu selhávají.
Australská vláda se pokusila zamaskovat vlastní selhání, protože vlastní lidi řádně potýrala a viru stejně nezabránila. Bohužel nejen u protinožců se staví věci často na hlavu, takže jí selhání může i projít.