Článek
Michálkův výrok zde.
O Michálkovi se u Pirátů dvakrát hlasovalo, zda by neměl být odvolán z funkce, obecně řečeno za chování překračující politická a lidská pravidla. O míře účinnosti samočisticích mechanismů ve straně svědčí, že byl ve funkci dvakrát ponechán. Vyhovuje.
Kádrování konkurenční partaje na úrovni výzvy k jejímu zániku nebylo výbojem bouřliváckého místopředsedy. Michálka podpořil předseda Ivan Bartoš, který se vidí jako hegemon zde. Výzva k zániku topky byla doplněna o požadavek odchodu Miroslava Kalouska. Ten si to nenechal líbit. Odjinud na Kalouska zaútočil expředseda lidovců Pavel Bělobrádek.
Tento obrázek klidu, míru, svornosti a vůle opozičních politiků po spolupráci musel demonstranty z Letné potěšit skoro jako nadcházející Vánoce. Ještě více určitě rozněžnil Andreje Babiše. Michálek s Bartošem mu podali pomocnou pirátskou hnátu ve chvíli, kdy se proti němu spikli úplně všichni, počínaje nejvyšším státním zástupcem a konče uklízečkami v budově Evropské komise. Přitom Piráti jen chtěli útokem na Kalouska zlákat Babišovy voliče, o kterých Bartoš prohlásil, že mají jeho stranu jako druhou volbu. Mířili na Mirdu, dali si dardu.
Když jsem četl v síti reakce řady lidí, že Piráti jsou docela fajn a jenom občas blbnou, takže je jim třeba dát šanci, naskočily mi navlas stejné reakce z minulosti: „Zeman je legrační děda a je chytrý a zkušený“ a „Babiš je děsně pracovitý a už nebude krást“, tak mají dostat šanci řídit zemi. Když jsem to v síti napsal, dostal jsem výtky, že nemůžu srovnávat. Opravdu ne?
Piráti ve své kampani prokázali pohrdání právním státem, když namalovali na volební autobus svého předsedu jako bachaře s obuškem před údajnými zloduchy, které ale žádný soud neodsoudil. Michálek tehdy namítal, že vězeňským autobusem ukazují na selhání justice v zemi a že „lidi na ulici smysl karikatury pochopili“. Teď apeloval na stejný typ lidí na ulici papalášskou výzvou k zániku konkurenční strany a odchodu jejího představitele.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
V geniálním filmu Tengize Abuladzeho Pokání (1984) je epizoda, v níž zanícená bořitelka hříchů starého světa v extázi zpívá Ódu na radost, zatímco její soudruzi odsuzují k fyzickému zániku manžela té paní, které to zpívá jako důkaz, že pro grandiózní věc není líto obětí (těch druhých) zde. Viděl jsem takových bořitelů příliš mnoho za svůj život, aby mi je čeští Piráti nepřipomněli.