Článek
Kořanová i Milion chvilek mohou svobodně říkat, co uznají za vhodné. Jde o dopad slov a výzev. V tomto smyslu je zajímavý Milion chvilek. V létě byla obrovská demonstrace na Letné. Účastníci věděli, co nechtějí. To, co nechtěli, se naplnilo. Teď se sejdou znovu a opět budou vědět, co, přesně řečeno koho, nechtějí. Další z milionu chvilek. Čas se ale nehýbe.
Babiš na demonstrace kašle, protože ví, že má navrch. Žádná mnohatisícová shromáždění, žádné aféry neměly žádný vliv na podporu z řad jeho voličů. Ani mít nebudou. Jsou to lidé z jiného světa než ti, kteří jezdí demonstrovat na Letnou. A v jiném světě zůstávají – s upřímným nepochopením až zlobou, že ti v Praze nevědí, co roupama, když oni to mají na prd.
Starověký perský král Xerxes nechal postavit most z Asie do Evropy. Most ale zničila bouře. Xerxes nechal moře zbičovat, spustit do něho okovy a vpálit mu znamení hanby jako proradnému otroku. V kronikách se nepíše, zda si moře přitom ťukalo na čelo, ale umíme si to živě představit. Ultimátum Milionu chvilek je z téhož kadlubu. Cizorodé moře většiny voličů ho pohlcuje.
Nedávno se připomínalo 30. výročí zbourání berlínské zdi. A to v době, kdy mnohem vyšší, ač neviditelné zdi vyrostly uvnitř společenství. Stačí se porozhlédnout po světě a zaznamenáme v nejedné národní společnosti stav, který lze nazvat hybridní občanskou válkou. Dovolím si odkázat na esej, který nedávno vyšel ve sborníku Nesamozřejmý národ? v nakladatelství Academia a v němž jsem se snažil vyjádřit vlastní chápání příčin tohoto stavu zde.
Obvykle po diskusi o těchto věcech padá otázka: A co teď máme dělat? Univerzální odpověď neexistuje, každý má svou. Vychází z představy o světě, kterou si člověk udělá. Pokud si myslí, že je možné něčeho dosáhnout pouhými demonstracemi, bude na ně chodit, i když nebudou nikdy tak masové, aby hnuly s mocnými. Anebo se pokusí nazřít společnost a politiku jinak a pak změní přístup. Jak? To je každého svobodné rozhodnutí. Pouze upozorňuji, že se teď čas nehýbe.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Ale v sobotu na Letnou přijdu. Sedět doma nemá už vůbec žádný smysl.