Článek
Zároveň se rozčiluje nad Zemanem a Babišem spousta dobrých lidí, kteří nemají jeho zkušenosti dané věkem a životní poutí. Lidé se snaží Zemanovi připomenout, co říkal ještě nedávno, a že bezostyšně porušuje vlastní veřejné sliby. Ztrácejí čas.
Je sice lidsky pochopitelné, že tolika spoluobčanům teprve teď dochází, co je zač muž, který byl už podruhé jinými spoluobčany zvolen do nejvyšší státní funkce. Ale to jim jenom chybí zkušenosti. Kdo zažil komunisty v jejich rozpuku, si na zbytek života zapamatoval chování, při kterém účel světí prostředky a není slibu, který by nešlo v zájmu strany porušit. Zeman to pouze zmodernizoval. Porušuje sliby ve svém zájmu. Babiš je v tom stejný.
Nemění se typově ani jedinci, kteří je vyzvedli nahoru a nechali je dělat cokoliv. Mechanismus je osvědčený, historicky promazaný: všechno řídí mocní, našinec není nic, má sloužit a být rád, že je rád. Když má pod čepicí, může si pod velkými muži udělat kariéru. A když je bude volit, třeba dostane nějaké korunky navíc.
Toto všechno musí být člověku, který má za sebou sedmdesátku, nad slunce jasné. I to, že období, které přišlo po listopadu 1989, bylo výjimkou. Ostatně kdyby začal zkoumat dějiny, přesvědčil by se, že tady nikdy předtím nic takového nebylo. Není tedy moc důvodů věřit, že by to mohlo být i potom.
Generace pětačtyřicátníků to má složitější. Začínali dospělý život s přesvědčením, že jsou svědky, ba co víc, aktivními účastníky zlomu, po němž už to bude nadlouho, ne-li navždycky dobré. To byl ten fukuyamovský konec dějin a demokracie na věčné časy a nikdy jinak. Teď vidí, že to nedopadá podle očekávání. Nemají ale v úmyslu se vzdát.
Je tady i mladší pokolení. To svou cestu teprve zahájilo. Úvahy části nejstarších o vnitřní emigraci vykoupené zkušenostmi s lidskou povahou musí mladým připadat jako počínající nebo i pokročilá senilita. To je v pořádku. Každá generace a každý člověk si musí svůj život odžít sám. Zkušenosti jsou nepřenosné.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Takže budeme dál společně péct dort jako pejsek a kočička. Než dnešní aktivní část společnosti překročí sedmdesátku a třeba začne uvažovat o vnitřní emigraci, uplyne ve Vltavě nějaká voda. Mezitím nastoupí další mladí.