Článek
Na Strossmayerově náměstí se ale stalo, že přijela téměř prázdná tramvaj číslo 31. Tak jsem nastoupil a dokonce bylo hodně míst k sezení. Vsedě jsem pak naslouchal hlášení řidiče: „Prosím vás, až se vydovádíte, upozorňuji, že pak zase budu jezdit, ale v opačném směru, z Letné na Vltavskou. Dopravní podnik se asi na informování vykašlal, nebo si toho nikdo nevšiml, tak to můžete klidně šířit a já vám přeji hezký den.“
Byla to totiž posilová linka. Cestující se rozesmáli a zatleskali, vzápětí vystoupili na Letenském náměstí, kde už bylo pár stovek tisíc dalších návštěvníků koncertů. Přátelé mi pak řekli, že jinde byly tramvaje přecpané. Měl jsem kliku, náhodou jsem si urval kousíček nevšedního zážitku. Naposledy si pamatuji takovou mezilidskou vlídnost přesně před třiceti lety.
A ten Soros, pokud to tedy byl on, si asi včera dal za úkol, abych z tohoto pocitu nevycházel co nejdéle. Ve frontě ke kiosku s občerstvením se přímo přede mnou dělo znovupotkávání, nové seznamování a radování se hned několika rodinných skupin ve zdaleka nejuniorském věku. Zjevně se i tito lidé těšili na účast na koncertu, protože všichni měli dobrou, ba trošku slavnostní náladu.
Když později z pódia zažertoval zástupce farmářů, že o něm a jeho kolezích se nedá v žádném případě říct, že jsou z pražské kavárny, vyjádřil přesně stav a atmosféru na Letné. Nebyly to statisíce lidí ani z pražské, ani z kavárny. Ostatně jsem se pak stal částí velké skupiny z celé republiky, která po demonstraci zamířila do hospody. A mluvili jsme nevybraně, ba občas i sprostě, když bylo nutné pojmenovat některé lidi a jevy současného Česka.
Bylo nám spolu lidsky dobře. Teď mám na mysli sebe a své přátele a známé z té hospody. Nemůžu mluvit za ostatní, ale na Letné to rozhodně bylo jiné než všednodenní bloumání životem. Jako kdyby se navrátila nálada z listopadových dnů 1989. A jestli tam byl v nějaké podobě Soros, tak jedině na plakátu Bureš, už mě Sörös!
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Andrej Babiš nikoli včera, ale už dnes vyzval ke sjednocení národa. Jak to souviselo s Letnou? Jak to chápat? To si povíme už příště.