Článek
Jsme svědky celosvětového puče. Země převzaly korporace a centrální banky a virus se stal nástrojem teroru. Byla vybrána jedna z několika stovek nemocí a bylo kolem ní vybudováno nové náboženství. Svět byl podřízen pouze a výlučně domnělé pandemii.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Nezbláznil jsem se. Alespoň momentálně ne. To nejsou má slova. To je doslovný citát. Jsou to výroky zástupce lidu, poslance dolní komory Parlamentu České republiky Mariana Bojka pronesené minulý čtvrtek od řečnického pultu této instituce, v níž zasedají jedinci, kteří tam přinášejí úroveň svých voličů.
Marian Bojko má spolustraníka bezrouškovce, který také dochází do Sněmovny coby poslanec. Jmenuje se Lubomír Volný. Ve stejný den, kdy Bojko pronášel slova, jež posloužila jako úvod tohoto článku, byl Volný napaden skupinou poslanců jiných stran přímo u mikrofonu řídícího schůze PS PČR.
Už vás jen tak neošulím, že ne. To taky nejsou moje slova ani můj názor. To je vyjádření samotného Volného k incidentu, který mohlo vidět velké množství lidí v přímém televizním přenosu jednání Sněmovny. Ale jedna věc je něco vidět na vlastní oči, a věc druhá je všechno vysvětlit tak, aby co nejvíce stoupenců uvěřilo, že vlastním očím se věřit nedá, ale věřit se má tomu výkladu. Když se podíváte na facebookovou stránku poslance Volného, uvidíte, že je v reakcích zaplavován něhou, láskou a bezmeznou důvěrou. Jeho bezrouškovci mu rozumějí.
Když jsme u těch citátů. Další bude z knihy, která je napsána v roce 1964, ale čte se jako žhavá aktualita. Mám tam nejraději tento popis, který odpovídá výjevům dneška: „Pitomce tu hýčkají, pitomce si starostlivě pěstují, pitomce hnojí a šlechtí... Pitomec se tu stal normou – nechybí mnoho a stane se ideálem, kolem kterého budou doktoři věd plesat rozjásanou besedu. A tisk tu rozjásanou besedu tančí už dnes. Ach, jak jsi báječný, ty náš pitomče! Ach, jak jsi bodrý a dobře živený, pitomče. A jaký jsi, pitomče, optimista, jak jsi moudrý, pitomče, jak vytříbený máš smysl pro humor a jak hravě dokážeš vyluštit křížovku ...!“ (Arkadij Strugackij, Boris Strugackij. Dravci mého století.)
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Žijeme vedle různých spoluobčanů. Mají své názory a svá občanská práva, které jim nesmí nikdo upřít. Ale když chci být hrdý na Člověka, poslechnu si toto.