Článek
Když Berlínská zeď padla a spolu s ní se zhroutila železná opona, která odřízla během studené války sovětské impérium od zbytku Evropy, stala se po celém světě symbolem dění, o němž se euforicky mluvilo jako o revoluci poháněné touhou lidí ve východní Evropě po svobodě, demokracii a spojení se Západem. Jenže dnes všechny bývalé sovětské satelity, v nichž tyto „revoluce“ proběhly, mají problémy s liberální demokracií i dodržováním principů právního státu.
Mnohé ze současných problémů mají podobné příčiny jako ty v západních zemích, kde v reakci na nejrůznější výzvy globalizace posílily nacionalisticko-populistické strany i politici, ale některé jsou zřejmě způsobeny dědictvím bývalých režimů. Můžeme tak kupříkladu vidět velké rozdíly mezi tím, jak volí západní a východní Němci.
Úplně dostačující není v tomto kontextu vysvětlení, že ti východní svojí nemalou podporou pro postkomunistickou levici a krajní pravici vyjadřují zklamaná očekávání, že rychle doženou západní Němce, jakož i ponížení z poněkud kolonizátorského přístupu západního Německa k východu země po sjednocení. A pro úplné vysvětlení toho, co se děje, nebude stačit asi ani skutečnost, že východní Německo si za zdí, na rozdíl od toho západního, neprošlo bolestivým vyrovnáním s nacistickou érou, takže dnes je citlivost některých sociálních skupin ve východním Německu k symbolice a historii nacistické éry nižší než v Německu západním.
Nedá se prostě přehlédnout, že nejen ve východním Německu, ale všude v bývalých sovětských satelitech vážné globální výzvy současnosti probouzejí kromě reakcí, které vidíme i na Západě, také jistou nostalgii po minulosti, v níž byl život za zdí či ostnatým drátem sice nesvobodný, ale zároveň přehledný a bezpečný, pokud se člověk nebouřil. Obzvlášť část starší generace, která strávila podstatnou část svého života za „zdí“, tak slyší na to, když dnes některé strany přicházejí s nabídkou bezpečí na úkor otevřenosti a demokracie, přičemž zároveň kritizují údajně slabou a dekadentní liberální demokracii a obecně Západ.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Budeme-li Berlínskou zeď chápat jako symbol izolace, v níž žily společnosti ve všech sovětských satelitech a v níž byli lidé „socializováni“ jistým specifickým způsobem, včetně silně ideologizovaných výkladů historie a ostražitosti vůči otevřenosti i jinakosti, není možná překvapivé, že ve všech těchto postkomunistických zemích nacházíme u částí jejich populací mentalitu, která pád fyzické zdi o třicet let přežila. Není nutné to vehementně odsuzovat, je s tím ale třeba v demokratické části politického spektra počítat. Populistické strany napříč regionem totiž vděčí za mnohé ze svých úspěchů skutečnosti, že pochopily, že „zdem“ v hlavách jisté části voličů se daří dobře i dnes, a dokážou toho využívat.