Článek
První je ta, která považuje aktivitu Grety za varovné poselství dospívajících, kteří nechtějí zničenou planetu. Tito lidé budou vždy nadšeně třídit, obviňovat politiky z nečinnosti a prázdných slov. Této části veřejného mínění využívají politici, jako je francouzský prezident Macron a jeho ideoví blíženci v různých zemích. Hlasitě se dožadují akce.
Největší zásluha šéfa Elysejského paláce přitom byla, že maskoval prostou snahu zvýšit příjmy státu daní na pohonné látky ve jménu boje proti změně klimatu. Jinak se jedná o šampiona vzletných slov bez reálného dopadu. Projevilo se to poslední klimatickou úmluvou z Paříže. Smutně proslula velkými předsevzetími, která nejsou vynutitelná.
Druhou část veřejného mínění představují lidé, kteří buďto změnu klimatu popírají, nebo ji nepřisuzují lidským aktivitám. Popírači si asi nevšimli stále častějších extrémních výkyvů počasí a nepamatují si počasí minulosti. Jaká byla léta, jaké byly zimy. Ignorovat lidskou činnost typu zvyšování poměru oxidu uhličitého a kácení deštných pralesů, které jsou plícemi naší planety, je krátkozraké.
I pro tuto skupinu mají nabídku politici, kteří s bravurou sobě vlastní dokáží vyhrocenou debatu využít a získat politické body. Donaldem Trumpem počínaje, brazilským prezidentem Bolsonarem konče. Souputníci v dalších zemích, včetně České republiky, jsou zde samozřejmě také. Tak jako v případě Macrona.
Třetí části veřejného mínění je to vše jedno. Žije tady a teď a věří, že bude lépe a za jejího života se nic nestane. Tito lidé na to mají plné právo. Fakta jsou ale neúprosná. Na nich záleží. V oceánech plavou obří ostrovy plastu velikosti Francie a Španělska, které nahrazují ryby. V Brazílii mizí pralesy. Je jedno, jestli se kácení zvýšilo od nástupu Bolsonara třikrát, jak tvrdí jeho kritici, nebo jenom o 88 procent, jak tvrdí on sám. V České republice zavládlo nebývalé sucho, vedra, na jihu Evropy tajfuny a požáry, které zasáhly i Rusko a Evropu severní. Voda je znečištěná a počasí nevyzpytatelné.
Otázka je co s tím. Každý, kdo někdy letěl letadlem, zanechal takovou uhlíkovou stopu, že ani pilným tříděním odpadu ji do konce života nesmaže. Požadovat, abychom se vzdali masa, jak doporučoval nedávno klimatický panel OSN, je nereálné. Stejně tak představa, že se vzdáme výdobytků techniky nebo zakážeme méně rozvinutým zemím zvyšovat svou životní úroveň. I kdybychom se symbolicky v Evropě vrátili do jeskyní, když si miliarda Číňanů a Indů koupí automobil, změny klimatu planety budou pokračovat. Hlad po vyšší kvalitě života je přirozený a lidstvu vlastní. Je to motor pokroku.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Jediná cesta je vývoj nových technologií, které nás mohou zachránit. K tomu ale musí být politická vůle a dostatek peněz. Je zbytečné se dohadovat, jestli je Greta drzý spratek, posel nové doby či havran dštící varování Mene Tekel. Stejně tak je zbytečné přidávat se do fanklubu politiků rozsévajících fráze nebo být lhostejní. Jestliže dokáže svět vydávat ročně dva biliony dolarů na zbrojení, je potřeba se zamyslet nad účelností vynaložených peněz. I desetina dané částky přesměrovaná do výzkumu by mohla přispět k žádoucí změně.