Článek
Vladimir Putin dokázal Rusko rozvrácené po rozpadu Sovětského svazu stabilizovat, rozkradenou zemi natolik konsolidovat, že Rusové zažili nebývalý ekonomický růst. S rozvíjející se ekonomikou rostla i vojenská síla. Armádu se podařilo modernizovat, takže už nemá mnoho společného se sovětskou, ve které se nepojízdná auta opravovala ranami kladivem do motorového bloku a spoléhalo se na počet vojáků, na ono pověstné: nas mnogo. Přesto se v Rusku nevytratil pocit ublíženosti a malicherná mstivost. Když zemi někdo vyhostí pár diplomatů, Moskva vyhostí o dva více. A pokud dojde na paritu v počtu diplomatů, tak ještě hledá, jak to protistraně osladit, rozšlapat jí více báboviček, a tak omezí počet Rusů, které může česká ambasáda zaměstnávat na 19. A ještě označí ČR za nepřátelskou zemi.
Rusko připomíná zapšklou milovnici starých časů, která sice obývá největší byt v domě, ale už nemůže ovlivnit, kdo se vedle ní nastěhuje, protože uliční výbory, kde byla pečená vařená, už neexistují. Nedokáže se spokojit s tím, že sousedé odmítají letité zvyky, kdy si na pavlači postavila pod sousedovo okno botník a sušila si na jeho šňůrách své prádlo, protože tam déle svítí slunce. Když je vykázána do patřičných mezí, začne se dětinsky mstít, jenže to nekončí u poškrábaných dveří nebo rozbitého okna. Nepohodlné lidi nechá otrávit a klidně na souseda pošle armádu a zabere mu část území a pak se hrozně diví, že se s ní nikdo nebaví.
Rusko si nedokáže představit, že kolem sebe nemá bezpečný koridor polovazalských zemí. Zatímco Sovětský svaz sousedil s jedinou zemí NATO, Tureckem, nyní jsou v alianci pobaltské země a rády by tam vstoupily i Gruzie a Ukrajina – do značné míry kvůli chování Kremlu. Ten to považuje za zradu licoměrného Západu, protože při jednání o urychleném sjednocení Německa v roce 1990, které nebylo možno unifikovat bez souhlasu Sovětského svazu, padla slova o tom, že se NATO nebude rozšiřovat na východ.
V žádné smlouvě se to však neobjevilo, a tak se v březnu 1999 členy Severoatlantického paktu staly Česká republika, Maďarsko a hlavně Polsko. O pět let později následovaly pobaltské země. Vztah se Západem se začal zhoršovat, zvláště když George Bush chtěl vybudovat ve střední Evropě protiraketový deštník s antiraketami GBI v Polsku a radarem v Brdech. To vyvolalo sto let staré strachy z dob, kdy Sovětský svaz byl jedinou socialistickou zemí a kapitalistické se ho pokoušely zničit, aby zabránily šíření revoluce. A zřejmě to umocnil i fakt, že prezident Vladimir Putin vzešel z tajné služby KGB, pro kterou jsou typické paranoidní představy, protože agenti nemají vidět jen za roh, ale rovnou za tři.
Koncem roku 2006 byl poloniem otráven bývalý agent Alexandr Litviněnko, naplno se však ruský přístup ukázal v létě 2008, když zahájilo válku s Gruzií, protože se gruzínský prezident Michail Saakašvilli pokusil obnovit silou kontrolu nad Jižní Osetií a vyslal tam armádu, i když ho Moskva den předtím varovala, aby to nedělal.
Gruzie však nezůstala jedinou obětí, když však byl v roce 2014 svržen proruský ukrajinský prezident Viktor Janukovyč, Rusko okamžitě anektovalo Krym a začalo podporovat separatisty na Donbasu. A v Evropě začaly rejdy agentů GRU, které vyvrcholily v roce 2018 otravou Sergeje Skripala.
Moskva však za své chování tvrdě zaplatila, čelí sankcím a přestala být věrohodným partnerem. Postupně přišla o spojence, pokud pomineme takové země, jako je rozvrácená Venezuela. I běloruský prezident Alexandr Lukašenko se Putinovi postavil, protože měl strach, že jeho země bude pohlcena, a k Moskvě se přimkl až poté, co mu začalo hrozit, že bude svržen. Indie sice s Ruskem vyvíjí zbraně, ale další kupuje na Západě a už dávno si vede vlastní politiku. Čína je pro Rusko od konce šedesátých let soupeř a nic na tom nezmění vzájemná spolupráce ani společné snímky Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga, jak si potřásají rukama, ani jejich odhodlání čelit tlaku Západu.
Rusko je samo jako ten pověstný kůl v plotě, což může mnohé těšit, protože mají dobrý pocit, že si to zasloužilo, ale je to nebezpečné. Krysa zahnaná do kouta kouše. A nesmíme zapomínat, že Rusko je stále jaderná velmoc. Putinovo chlubení superzbraněmi sice vypadá, jak když se naparuje teenager, jenomže ty zbraně jsou reálné. Ad hoc spojenectví s Čínou, Tureckem nebo Íránem nebezpečí zvyšuje. Nelze zapomínat, jak postupoval Sovětský svaz, když se mu zdálo, že s ním Francie a Británie před začátkem druhé světové války neuzavřou pakt o vzájemné pomoci včetně vojenské. Obrátil se k Hitlerovi a Molotov podepsal s Ribbentropem smlouvu, ve které si rozdělili Polsko. Německo přitom o tři roky dříve iniciovalo pakt proti Kominterně, Sovětský svaz byl jeho největším nepřítelem, jenomže smlouva s ním uvolnila Hitlerovi ruce pro tažení na západ.
Rusku je potřeba dát jasně najevo, že nemůže vysílat své agenty zabíjet nebo vyhazovat muniční sklady či okupovat části sousedních zemí bez ohledu na to, jak složitý je status autonomních oblastí a republik. Současně je potřeba mu nabídnout něco, co ho natolik zaujme, aby se alespoň trochu umravnilo. Mohlo by to být pokračování smlouvy START 3 omezující jaderné zbraně a jejich nosiče, o což velmi stojí. Tuto smlouvu podepsali v roce 2010 v Praze Dmitrij Medvěděv a Barack Obama už v době zvýšeného napětí po válce v Gruzii. A nelze s tím čekat na konec Putinova mandátu, protože ten je v nedohlednu.