Článek
Nyní přichází znovu, jenomže Západ už není tak jednotný. A sílí hlasy, že by se měla Ukrajina výměnou za mír vzdát časti svého území. Válka je obtěžuje.
Velitel ukrajinských ozbrojených sil Valerij Zalužnyj přiznal, že ukrajinští vojáci jsou pod tlakem a bojují o každou vesnici. „Opravdu potřebujeme zbraně, které nám umožní zasáhnout nepřítele na velkou vzdálenost,“ uvedl.
Vojenský správce Luhanské oblasti Serhij Hajdaj uvádí, že je velmi složitá situace u Severodoněcku, který se snaží ruské jednotky ovládnout už několik týdnů. Otevřeně říká: „Příští týden bude rozhodující.“
Pokud město padne, Ukrajina ztratí poslední velké město v Luhanské oblasti, která je Rusy okupovaná z 95 procent. Ukrajinské jednotky mezi Orichivem a Zolotým jsou už v obklíčení a dalším to hrozí.
Podle mluvčího ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského Serhije Nykyforova čelí v některých oblastech Donbasu Ukrajinci až sedminásobné přesile.
Rusko změnilo taktiku, když se nepodařilo bleskově dobýt Kyjev, vrátilo se k osvědčené taktice zasypat protivníka co největším množství granátů a raket a pak zničené území obsadit. Postup je pomalý, mnohdy jen o pár set metrů, ale ty se postupně sčítají do kilometrů.
Kremlu se pomalu daří plnit jeden z cílů – odtrhnout od Ukrajiny Doněckou a Luhanskou oblast, jejíž tzv. osvobození z ukrajinského jha se stalo záminkou pro invazi.
Protože však nehrozí zemi okamžitý pád jako při útoku na Kyjev, na Západě opět sílí hlasy, že by se Ukrajina měla nějak dohodnout. Vzdát se další části svého území, které je stejně zničené.
Z Německa zaznělo podivné vyjádření, že se členské země NATO neformálně dohodly nedodávat na Ukrajinu letadla, tanky a obrněné transportéry, tedy právě ty typy pomoci, které by jako jediné Ukrajincům umožnily zpět dobýt okupovaná území.
Doyen americké zahraniční politiky Henry Kissinger v Davosu prohlásil, že by Ukrajina měla akceptovat ztrátu části území výměnou za mír. Nápadně to připomíná politiku appeasementu, které vedla k mnichovská dohodě.
Podobná vyjádření jsou vodou pro mlýn Kremlu. Už si v něm mnou ruce, že se jednota Západu štěpí.
Italský návrh na příměří, podle něhož by Rusku zůstal Krym a Ukrajina by přišla i o Donbas, sice Moskva, stejně jako Ukrajinci, odmítla, protože si taky potřebuje zajistit suchozemský přístup na Krym i jeho zásobování vodou.
To není možné bez obsazení Záporožské a Chersonské oblasti. Dobře však z návrhů vyčetla, že na Západě jsou síly, které jsou ochotny za klid a možnost využívat ruské suroviny obětovat kus Ukrajiny, tak jako to udělaly Británie a Francie v roce 1938, kdy bylo výměnou za pofidérní mír Československo donuceno vzdát se svého území.
Byla to jasná ukázka rčení Z cizího krev neteče. Bývalý generální konzul v Petrohradě Vladimír Votápek má pravdu, když říká, že by Italové neměli nabízet Rusku Krym, ale Sicílii.
Novodobí zastánci appeasementu předkládající podobné návrhy si neuvědomují, že žádné skutečné řešení nepřinášejí, jen problém odsouvají do nedaleké budoucnosti, jak se tomu stalo i v případě mnichovské dohody.
Putin si může mnout ruce, už tuší, že stačí vydržet dost dlouho bojovat, aby shrábnul sice upachtěné, bolestně drahé a krvavé, ale přece jen vítězství.
Historie se neptá, za jakou bylo cenu, protože ji píší vítězové. Putin tak ještě svou neprohru může změnit ve vítězství, když Západ nevytrvá, dojde mu trpělivost, přestože má ekonomickou převahu, jenomže nikomu se nechce utahovat opasky. Ekonomická převaha přitom stojí na jeho straně.
Pokud přestaneme vojensky a ekonomicky podporovat Ukrajinu, protože ruské suroviny jsou tak lákavě levné, a umožníme Rusku, aby si ponechalo část dobytého území, bude to prohra nejen pro Ukrajinu.
Kreml by sice nezískal vše, co si přeje, ale ověřil by si, že si vždy něco může urvat a kus mu toho pokaždé zůstane, což by ho vedlo k dalším agresím.