Článek
Turecké podmínky jsou přitom jasné. Zóna v severní Sýrii pod kontrolou Ankary, která se tak zbaví Kurdů, kteří nám přitom pomáhali v boji s hrdlořezy takzvaného Islámského státu. Více unijních peněz do turecké státní pokladny, které budou v podstatě dárek, protože jejich osud už nezkontrolujeme. Jdou i z kapes českých daňových poplatníků.
Třetí požadavek se týká nalezišť zemního plynu v okolí Kypru. Vláda mezinárodně uznané řecké části, Kyperské republiky, vydala licence na průzkum ložisek a následnou těžbu vzácné nerostné suroviny, na kterou mají i Turci zálusk. Vše skončilo sankcemi Evropské unie vůči Turecku. To se hájí právy mezinárodně neuznané severní části s tureckou populací.
Vše výše zmíněné je zabalené do hávu bohumilého záměru přesunout do severní Sýrie část syrských uprchlíků, kteří jsou v Turecku. S tímto záměrem zatím Turci přemístili sto tisíc běženců z Istanbulu k jižní hranici se Sýrií. Výsledek je, že se dotyční snaží dostat do Evropy, protože zpátky do Sýrie nechtějí. V Turecku roky pracovali, aby si vydělali na platbu pašerákům lidí. Každý den tak do Řecka a tím i do unie připlouvá kolem pěti stovek nelegálních migrantů.
Úsilí řeckých pohraničníků, kteří do oblasti poslali přes padesát lodí a posílili stavy o 1300 lidí, se zatím s úspěchem nesetkalo. Stejně tak jako úsilí evropské pobřežní stráže FRONTEX, která posílila stavy i techniku. Problém je, že hranice Turecka a řecká vnější hranice Evropské unie na sebe v Egejském moři navazují. Migrantům tak stačí doplout k řecké hranici. Pokud je nezastaví Turci, musí být zachráněni, protože podle mezinárodního práva je nelegální zatlačovat čluny zpět.
Ocitáme se tak v podobné situaci jako v minulosti. Uprchlické tábory praskají ve švech, jsou v nich nepokoje, na začátku týdne při nich zemřela jedna žena.
Turecko drží unii v klinči a snaží se vydírat. Cesta z celé šlamastyky ale není další podpora Turecka nebo ústupky všeho druhu. Při jednání s prezidentem Erdoganem je nutné dát najevo, že pokud svou část migrační dohody nebude plnit, může zapomenout na unijní peníze a výhodnou spolupráci.
Z toho by si měl vzít ponaučení i český premiér Andrej Babiš, který nedávno v OSN k podpoře Turecka vyzval. Nechal se ošálit Erdoganovými slovy o poslání uprchlíků domů, zatímco je dotyčný posílá do Evropy. Dohoda uzavřená mezi unií a Tureckem nefunguje ani z jedné části. Počty migrantů se zvyšují, zpět se podařilo vrátit jen necelá čtyři procenta a výhled na zlepšení není.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Na straně Evropské unie je potřeba splnit domácí úkol v podobě analýzy, kolik je kde potřeba pracovníků a jak urychlit návratové procedury. Stále opakovaný nápad uzavřít podobné dohody jako s Tureckem i s jinými státy, odkud migranti přicházejí, by bylo jako vstoupit z deště pod okap. Čas hájení skončil a unijní státy by se měly konečně začít chovat zodpovědně.
