Článek
I když mnozí nemohli Havlovi přijít na jméno, byl to pro ně „humanitární bombardér“ a „Venca Flaška“ rozdělující společnost, jednou z jeho velkých předností byla právě schopnost lidi spojovat. Jen on dokázal dát dohromady v roce 1997 rozhádané členy Plastic People, aby zahráli na koncertu ke dvaceti letům Charty 77. To byla drobnost, která ale ukazovala jeho váhu.
Právě Havlovo spojení s pronásledovaným undergroundem na konci sedmdesátých let rozšířilo záběr do té doby trochu výlučného disentu, na který se režimu dobře útočilo, neboť říkal, že jde o lidi, kteří se nemohou smířit s tím, že přišli o své výsady. To ovšem o undergroundových muzikantech neplatilo. Havel navíc dokázal stmelit odpůrce režimu, překonat rozpory mezi bytostnými antikomunisty a lidmi vyhozenými ze strany po roce 1968.
Snaha neomezovat se jen na lidi z disentu se ukázala v roce 1989, když se sestavovala vláda. Jako dobrý dramatik, kterým byl – oni by ho jinak ve Vídni nehráli –, hledal to nejlepší obsazení, takže se v Čalfově vládě stal ministrem práce a sociálních věcí Petr Miller, který vedl dělníky z ČKD na demonstraci na Václavském náměstí, zatímco ministrem financí Václav Klaus. Havel dokázal reagovat na rychle se měnící situaci, což se ukázalo po brutálním zásahu proti studentům 17. listopadu na Národní třídě. Disent přitom počítal s velkým protestem až 10. prosince.
Dohodu s komunisty po listopadu sice Havlovi mnozí vyčítají, protože řada exponentů normalizačního režimu zůstala nepotrestána, ale pomohlo to k hladkému předání moci a zabránilo to hlubokému rozdělení společnosti a nebezpečnému vyřizování si účtů.
Havel hrál důležitou roli i po roce 1989, vahou své osobnosti přispěl k rychlému přijetí Československa západními zeměmi. Právě on horoval za nasazení našich chemiků v Kuvajtu, který přepadl Husajnův Irák. To přispělo k rychlejšímu vstupu do NATO. Havel sice snil o konci NATO i Varšavské smlouvy, a v touze omezit rizika válek dokonce nerozumně začal rušit zbrojní výrobu na Slovensku, což zhoršilo česko-slovenské vztahy, brzo mu ale došlo, že jen NATO je garantem bezpečnosti.
To neznamená, že se Havel nedopouštěl chyb, mnohé však byly pochopitelné, například jeho podpora invaze do Iráku bez jasných důkazů. Havel věděl, co je Husajn zač, jak potlačuje své odpůrce, a to nejen jednotlivce, ale celé skupiny, jen mu nedošlo, co může nastat po jeho pádu. Taky si neuvědomoval, že ostatní balkánští vůdci nejsou o nic lepší než nacionalistický aparátčík Slobodan Milošević a že vůdci kosovských Albánců se jen snaží prosadit své mocenské ambice a velkou Albánii. Jeho podpora útoku na Jugoslávii byla sporná, i když Havel nikdy nepoužil tradované spojení humanitární bombardování.
Havel na Hrad! Život státníka a jeho role v sametové revoluci
I jeho amnestie byla až příliš rozsáhlá, ale člověk, který prožil několik let ve vězení, ví, jak těžké to v něm je. Šťastné nebylo hned po listopadu řešit státní symboly, protože to jen přililo oleje do ohně česko-slovenského sporu, který nakonec vyvrcholil odtržením Slovenska.
Ale jeho hlavní chybou bylo lpění na ideji nepolitické politiky, protože politika je z podstaty věci politická a je nejlepší, když ji vykonávají profesionálové.
Z Havla nelze dělat svatý obrázek, protože svatý nebyl, ani ho stavět na piedestal, což my moc neumíme, pro mnohé byl i tatíček Masaryk „starej Teče voda“ podle písně, kterou měl rád.
Lepší je připomenout si jeho eseje analyzující totalitu a politickou moc nebo divadelní hry. Burgtheater by jich neuvedl sedm, kdyby za to nestály. Havla uznával i srbský režisér Goran Cvetković, když přijel v roce 2001 do Prahy, přál si se s ním vidět. Havel za ním přišel po představení do šatny, politika ho nepožrala. Dál se stýkal s rockovými muzikanty, jako byli Lou Reed a Rolling Stones, a k divadlu se dokázal vrátit. Ani to není běžné.