Článek
Srovnání s rokem 1938 se přímo nabízí. Podobně jako tehdy Německo, nyní Rusko soustředilo 115 tisíc svých vojáků u hranic. A podobně jako Třetí říše si klade nesplnitelné požadavky na záruky své bezpečnosti, kdy se měla situace v Evropě vrátit do roku 1997, tedy před rozšiřování NATO o země pobaltské republiky a východního bloku včetně ČR.
Opakování scénáře s odtržením Sudet umocnil návrh ruských komunistů, aby Rusko uznalo separatistické odtržené oblasti, samozvanou Doněckou a Luhanskou lidovou republiku. Ruský prezident Vladimir Putin navíc před Vánocemi označil rozpad Sovětského svazu za tragédii, jedním z důvodů bylo, že se 25 milionů Rusů ocitlo v zahraničí. Slova silně připomínala německé nářky nad potupnými podmínkami Versailleské smlouvy a slova o soukmenovcích trpících pod českým jhem, zvláště když Kreml opakovaně označuje ukrajinský režim za fašistický a utlačující ruskojazyčnou menšinu.
Opakování Mnichova však nehrozí, západ se za Kyjev staví, neobchází ho, naopak mu posílá zbraně a ruské požadavky odmítá. Podobnost s rokem 1938 by neměla zakrýt rozdíly. Rusko sice předložilo nepřijatelné požadavky, ty se ale netýkají Ukrajiny s výjimkou toho, že by neměla být přijímána do aliance. Žádné územní požadavky nevznáší, což neznamená, že je nemá.
Mnichovskému obrazu ohrožené a zaprodávané země ani neodpovídají vyjádření ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který vyzýval Západ, aby oznamováním stahování části diplomatů nevytvářel paniku. Opakovaně se snažil situaci mírnit a uváděl, že se situace aktuálně nezhoršuje, protože sto tisíc ruských vojáků je u hranice už skoro rok. Mluvčí Bílého domu Jen Psakiová dokonce přestala používat spojení okamžitá hrozba a zmateně vysvětlovala, že slovo okamžitá, bylo špatně pochopeno – nemělo znamenat, že by ruský útok hrozil teď, ale že Rusko může zaútočit kdykoli.
Snahy uklidnit situaci zkomplikovalo vyjádření předsedy ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany Oleksije Danilova, který vyzval Západ, aby ho netlačil k plnění minských dohod. Tyto dohody sice nevyřešily konflikt na Donbasu, ale výrazně ho utlumily. Po ukončení tvrdých bojů a stažení těžkých zbraní řešení uvázlo na mrtvém bodě, protože Kyjev odmítal, aby se body plnily jeden po druhém, na což si Rusko opakovaně stěžovalo. Nyní se nemají plnit vůbec, protože dohoda zprostředkovaná Německem a Francií byla podle Danilova podepsána pod namířenou ruskou zbraní. V tom má do jisté míry pravdu, druhá dohoda byla podepsána lednu 2015, když ukrajinským jednotkám u Debalceva hrozilo úplné obklíčení.
Podstatnější je ale druhý důvod, který uvedl: „Naplnění minských dohod může znamenat zničení země. Zní to jako paradox – mírová dohoda garantující ponechání Donbasu pod správou Ukrajinou by mělo ohrozit zemi? Jenomže Ukrajina se jako čert kříže bojí federalizace, protože je nejednotná.
„To by taky mohla skončit Ukrajina jako Bosna a Hercegovina,“ uvedl novinář a profesor Katolické univerzity ve Lvově Ihor Balinskyj. Narážel na takřka nefunkční uspořádání federalizované Bosny tvořené Republikou srbskou a Federací Bosny a Hercegoviny, která má kolektivní hlavu státu a celorepublikovou působnost má jen Ústavní soud.
Podle Balinského by integrace Donbasu byla, jako si dát do postele bombu. To sice evokuje rok 1938 a henleinovce, kteří se odmítali podřídit československé vládě, ovšem odmítat kvůli tomu jediný fungující mechanismus blokující horký konflikt na Ukrajině je cestou k válce. K válce s Ruskem, protože separatisté už uvedli, že by se v případě pokusu o násilné podrobení Kyjeva obrátili na Moskvu. A ta by jim vyhověla. Kyjev by neměl opakovat chybu z roku 2014, kdy demonstranti na Majdanu odmítli Němci a Francouzi dojednanou dohodu o ochodu prezidenta Viktora Janukovyče, chtěli, aby skončil hned. Toho dosáhli, ovšem Rusko využilo chaotické situace k anexi Krymu.
Otázkou je, co Kreml skutečně chce. Požadavek bezpečnostních záruk, které se týkají většinou Američany vypovězené smlouvy o likvidaci zbraní krátkého a středního doletu, naznačuje, že se nechce nechat zatáhnout do nákladných závodů ve zbrojení, které vedly k rozpadu SSSR. Není vůbec jasné, zda by byl konflikt pro Moskvu výhodný, protože je otázkou, zda by se jí podařilo získat pozemní přístup na Krym. Na Rusko by navíc dopadly další sankce, které by mohly tvrdě postihnout oligarchy blízké Putinovi a hlavně ztížit export plynu.
Plyn hraje v současné krizi důležitou roli, ruské hospodářství je na jeho exportu závislé. Moskva by ho sice mohla vyvážet do Číny hladové po energii, jenomže plynovod Síla Sibiře 2 ještě není hotov a euro je přece jen pevnější měna než jüan. Eskalace napětí se sice hodí ruským plynařům, protože zvyšuje ceny plynu, jenomže ti si jsou velmi dobře vědomi, že největší jistotou je plyn proudící plynovodem Nord Stream 2 přímo do Německa, které se bez něj při odstavování jaderných elektráren a přechodu na obnovitelné zdroje neobejde, neboť ne vždy svítí a fouká, jak by bylo třeba. Nord Stream 2 však má mnoho odpůrců, v NATO, v USA i v části zemí EU panuje přesvědčení, že podkopává bezpečnost, protože vytváří závislost na Rusku. USA už proto dojednávají dodávky zkapalněného plynu do Evropy z Kataru. Nord Stream 2 se však nelíbí ani Ukrajině, neboť po jeho spuštění přijde o poplatky z tranzitu.
Krize kolem Ukrajiny má mnoho aspektů a nazírat ji jen prizmatem Mnichova by bylo chybou, neboť pak unikají další aspekty a souvislosti, což neznamená, že se není nutné dívat Rusům pod ruku.