Článek
Deset let byl dvojnásobný starosta Londýna nejoblíbenějším politikem v Anglii (bez Skotska), známým pod svým křestním jménem. Nemohl vyjít na ulici, aniž by se kolem něho neshlukovali kolemjdoucí a nežádali jej o autogram.
Před pěti lety se ale stal hlavní postavou v kampani za vystoupení z EU, a získal si tak smrtelnou nenávist zastánců setrvání, kteří tvořili naprostou většinu nejen opoziční Labour Party, ale i politické elity Konzervativní strany, a ti se s výsledkem hlasování nikdy nedokázali smířit, a co teprve státní úřednický aparát.
Po volbách v prosinci 2019 se stal lidovým premiérem s druhou největší parlamentní převahou v dějinách (80 poslanců), konzervativci jásali a očekávali triumfální reformu zbytnělého regulačního režimu. Jenže za pár měsíců vypukla epidemie čínského viru a Johnsonova vláda se potácela od jednoho problému k druhému. Pověst premiéra upadala.
Přestože vládní politika plošných karantén i více méně povinného očkování, finanční podpora postiženým firmám a osobám v izolaci měla většinovou podporu, pravicová média pošilhávající po švédském liberálním modelu soužití s koronavirem vládu v područí epidemiologů ostře kritizovala.
Největší zklamání však mělo přijít až v následném roce 2021, kdy se ukázalo, že Johnson nemá své spolupracovníky pod kontrolou a neradí se s nepřátelským aparátem ministerstev, vláda je rozhádaná, nevypracovala konzervativní program a nepustila se ani do boje s progresivismem tzv. „kulturní” války proti západní civilizaci.
Konzervativci očekávali tvrdý zápas proti genderismu a rovnostářství, proti cenzuře politkorektnosti, za snížení daní, byrokracie, státních výdajů a reformu katastrofálního státního zdravotnictví. Místo toho jim premiér naordinoval nejvyšší daně z příjmu od 70. let (včetně chystané horentní firemní daně 25 procent), a aby toho nebylo málo, naplánoval extrémní politiku nulových emisí, která trumfla i katastrofální zelený úděl EU.
Kdyby se uskutečnila, britské hospodářství by zkolabovalo. Pravicový liberál se proměnil v zeleného socialistu. Většina konzervativců se ještě nevzpamatovala z šoku. Někteří sice chápou, že konsistentní myšlení o konzervativní reformě, ne-li revoluci, nebylo nikdy Johnsonovo forte, věděli, že mu záleželo především na osobní popularitě a zřejmě nebyl ochoten jít proti proudu doby, ale naprosto konformní politiku s idiotstvím dnešní doby neočekávali.
Když se provalily vládní mejdany během nesmyslně přísných opatření, ztratil Johnson na pravici poslední přátele. Jeho trestuhodnou nedbalost nafoukla levicová i pravicová média v puritánském duchu na nejvyšší možnou hanebnost a defekt osobní morálky. V hlasování o nedůvěře jej zapudilo 148 konzervativních poslanců, chybělo pouze 32, aby prohrál.
Rozpolcená parlamentní strana bez charismatického protikandidáta stále marně doufá, že se Johnson vzpamatuje a do podzimního sněmu strany nabídne rozumný konzervativní program. Je to nepravděpodobné, inflace a úpadek zadluženého státu jsou příliš veliké. S postcovidovou globální krizí a dopadem války na Ukrajině si nikdo neví rady.
Poslanci možná také věří v jeho schopnost vyhrávat všemu navzdory. Chovají naději, že si Angličané přece nezvolí extrémní koalici levicových Skotů, zelených šílenců a extrémních socialistických liberálů, že si tak jako oni řeknou, než takové nebezpečí, to radši čerta, jehož známe. Bohužel zapomínají, že se v hospodářské krizi lidé nechovají rozumně a snadno naletí novému spasiteli.