Článek
Výsledek jednání politického matadora prezidenta Zemana s amatérsky a nepřesvědčivě působícím Lipavským je ještě horší, než leckdo mohl čekat. Za prvé, po tiskové konferenci bylo zřejmé, že údajná nepřipravenost Lipavského není jen zlá pomluva kuloárních drben a nepřejícníků, ale prostá realita.
Ve srovnání s dobře připravenými kandidáty typu Martina Kupky na dopravu, Jany Černochové na obranu, Mariana Jurečky na zemědělství atd. působil Lipavský jako naprostá a největší tragédie. A tak zatímco si předchozí kandidáti pochvalovali, že jednání bylo věcné, na něčem se s prezidentem shodli, na něčem ne a měli šanci předat první poselství, čeho chtějí dosáhnout, Lipavský rozplizle mlžil.
Působil jako vyjukaný studentík po zkoušce, kterého si vyučující namazal na chleba. Neřekl nic, zásadově se za nic nepostavil, ani nic nezmínil, prostě bruslil. Jako ztělesnění pojetí diplomacie v negativním slova smyslu coby umění mluvit dlouho a přitom bezobsažně. Jinak řečeno, sofisticky.
Evidentně ale Lipavský touží po ministerstvu, na kterém si člověk krásně pocestuje tak moc, že zapomněl na aktivistické sliby voličům. To je ovšem nakonec i dobře, protože politiku máme mít hlavně realistickou, cílem diplomacie je mít co nejlepší a nejvýhodnější vztahy pokud možno s každým.
Jeho nepřipravenost je veřejně známá, stahuje ho k politickému dnu jako kámen uvázaný na krk člověku hozenému do vody. Není na tom nic špatného, protože každý někdy začínal a nikdo učený z nebes nespadl. Lipavský si zaslouží šanci učit se, vzdělávat se, vyzkoušet si třeba nižší funkci, ale zatím by neměl sahat po tváři naší diplomacie. Hrozí totiž trapas a ostuda a není se co divit, že ho podle všeho prezident ve vládě nechce.
Zde se dostáváme k hlavnímu přínosu Jana Lipavského. Schůzky s prezidenty byly normální a běžné za Václava Havla i Václava Klause, všichni z nich měli problém s některými kandidáty, ale nakonec jmenovali. Teď to vypadá, že si přímo zvolený prezident opřený o sílu druhého přímého zvolení postaví hlavu.
Pokud to tak bude, konflikt se přenese na úroveň dvou hlavních postav. Budoucího šéfa vlády Petra Fialu a prezidenta. Fiala si z mnoha důvodů nemůže dovolit jen tak couvnout. Může se Lipavského samozřejmě zbavit. Nakonec když by Piráti nebyli ve vládě, její většinou to otřást nemusí. Stejně byly volební koalice účelové a voliči byli upozorněni, že po volbách už pojede každý na sebe.
Otázka ale je, jak by to působilo na ostatní a na morálku budoucí vlády. Zde přichází možnost druhá, když ustoupí prezident, ale proč by to dělal, má splněno. Zatím se choval vstřícně a nijak nezdržoval, i přes nařízenou karanténu. Přichází tedy možnost třetí, a to nejlepší. Kompetenční žaloba, která nám aspoň dá vodítko do budoucnosti.
Tam pak mohou voliči také fandit jedné či druhé straně, případně se nezajímat. Jistě se mohou ozvat ti, kteří teď kydají hnůj hlavně na SPOLU za schůzky s prezidentem, ale ty byly vždy běžné i v minulosti. Takže to není novota nebo výraz slabosti, ale zavedená praxe a kritizuje se zbytečně. Konflikt o Lipavského je případný a je to jeho největší přínos, protože se aspoň vyřeší případné pravomoci.
Samotný Lipavský se na tiskovce schovával za záda premiéra, když říkal, že jeho další osud bude psán komunikací mezi designovaným premiérem a stávajícím prezidentem. Je to jeho právo, ale kandidát na ministra zahraničí by možná ještě snad i sám mohl své angažmá přehodnotit a tím třeba i sám sobě pomoci. Měl by totiž být buď zásadový a jít s kůží na trh, nebo radši nechodit do lesa, protože síla politika se odvíjí i od jeho osobní odvahy a nemlžení a potřebuje, aby ho i Černínský palác i naši partneři v zahraničí brali vážně.