Článek
Jisté je, že rozhodnutí uspořádat státní pohřeb nejpopulárnějšímu českému zpěvákovi, který spojoval několik generací, nemohl žádný populista odolat. Babiš tudíž vystoupil jen dvacet minut po oznámení Gottova skonu s tím, že svolá mimořádné zasedání vlády a navrhne státní pohřeb. Ještě o pár minut ho předběhl ministr kultury Lubomír Zaorálek. Vdova Ivana Gottová nakonec přistoupila na o stupínek nižší ceremoniál, což je pohřeb se státními poctami.
Česká republika tedy nakonec nebude mít další státní pohřeb, jako byl ten Václava Havla v roce 2011. Přesto oba pohřby vypovídají hodně o naší současnosti.
Ten Havlův byl loučením se státníkem, který sehrál klíčovou roli nejen v boji s bývalým režimem, ale i v budování nového demokratického zřízení. Zejména v tom druhém ne ve všem uspěl, a mnozí spoluobčané na něj kvůli tomu zanevřeli, ale jeho skon na krátkou dobu oživil étos, který spojil téměř celou společnost v listopadu a prosinci 1989.
Zároveň ale už symbolicky předznamenal nástup nových politických poměrů. Ty se v nemalé míře opírají o jistý typ nostalgie po nepsané normalizační smlouvě: vy nás necháte vládnout, dáte nám „klid k práci“, my vám zato zajistíme slušnou životní úroveň a bezpečnost. Za oběť přitom mohou padnout některé principy liberální demokracie.
Důležitou komponentou tohoto současného režimu, který ztělesňují prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš, je znovuobnovení kontinuity s předlistopadovou minulostí. Úspěšně využívá toho, že režim, který zde panoval až do nástupu Babiše a Zemana, tuto touhu po kontinuitě podcenil. A paradoxně k tomu částečně přispěl i Havel.
Ačkoliv odmítl po roce 1989 prvoplánový antikomunismus a snažil se o smíření (které se projevilo už během sametové revoluce v památném společném zpívání hymny Karlem Krylem a Karlem Gottem), chtě nechtě nastavoval svojí disidentskou minulostí velké části společnosti nepříjemné zrcadlo.
Politici, kteří stáli v čele transformace, pak nedocenili, že do nových poměrů bylo po roce 1989 vrženo nemálo lidí, pro které to nebyla uvědomělá volba, a že mnozí z nich se novým poměrům nedokázali plně přizpůsobit. Záchranu hledali v nostalgii, která má dvě tváře: jedna se týká v globálně neklidných časech zdánlivého bezpečí, které poskytoval přehledný svět normalizačního bezčasí; druhá se týká normalizační popkultury, od jejích estrád a seriálů, až po šlágry, kterými prosvěcovali pozdní komunistickou nudu zpěváci jako Karel Gott.
Na adresu ambivalentního vztahu k demokracii a svobodě v této „postkomunistické“ části společnosti lze říct leccos kritického, jisté ale je, že v současné politické situaci jsme se octli i proto, že Zeman a Babiš nabídli této části společnosti jakousi rehabilitaci a symbolické uznání, které jí bylo odpíráno v době, kterou symbolicky zaštiťoval Havel. Změnu nyní zřejmě přinese, až postupná generační výměna.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
I když nakonec pohřeb Karla Gotta nebude plnohodnotný „státní“ pohřeb, rozloučení s umělcem, který byl zásluhou nejen svých nesporných pěveckých kvalit, ale i přizpůsobivosti (které ovšem lidé, co prožili část svých životů v bývalém režimu, dobře rozumí) svorníkem několika generací, je tak v mnoha ohledech ještě více symbolický, než byl státní pohřeb Václava Havla.