Článek
O tom, že od průmyslové revoluce lidé svým životním stylem zásadně přispívají k nebezpečnému globálnímu oteplování, pochybuje mezi politiky, vědci a elitou málokdo a kdekdo na světě opakovaně slibuje, jak hodlá dosáhnout nulových emisí do roku 2050, aby se teplota ovzduší nezvýšila víc než o 1,5 °- 2,0 °C nad úroveň předprůmyslové éry.
Tentokrát mají delegáti předložit detailní plán svých vlád na likvidaci „uhlíkové stopy,” jak je dnes v módě nazývat politiku „dekarbonizace”. Jednoduše řečeno, všechny státy mají přestat pálit uhlí, přestat kácet lesy, a naopak zavádět soláry, větrníky a elektrická auta. Už před šesti lety slíbily bohaté státy na summitu v Paříži, že dají ročně do kupy 100 miliard dolarů na pomoc těm nejchudším, ale zatím se jim to nepodařilo. Heslo konference zní „uhlí, auta, peníze a stromy”. Na dohadování mají 12 dní, ale závazné podpisy nebudou. Slibem nezarmoutíš.
Problém je, že je to jako s nukleárním odzbrojením, globálně to nejde, pokud se všichni nepřipojí. Asie (s Austrálií) spotřebuje tři čtvrtiny světové produkce uhlí, Čína vyrábí polovinu své elektřiny z uhlí a Indie dokonce tři čtvrtiny. Z plánovaných 1 000 nových uhelných elektráren se staví 865 v Asii, většina v Číně, která své tempo tento rok zdvojnásobila. A na koks náročná produkce cementu a oceli tam také prudce stoupá. Zvýšení životní úrovně asijských zemí zvyšuje prodej aut a letenek.
Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že Asie do roku 2030 zvýší objem skleníkových plynů v ovzduší o devět procent, což je více než zbytek světa. Proto také čínský diktátor Si-Ťin Pching na konferenci, tak jako nejspíš ani indický prezident, nepřijede. Oba samozřejmě souhlasí, že je dekarbonizace nutná, ale nikoli na úkor jejich hospodářství a životní úrovně.
Zato Evropská unie, americký prezident i britský premiér hodlají prosperitu svých občanů tvrdě snížit. Nezodpovězená otázka – jak dlouho jim to budou voliči trpět?
Podle londýnského Institutu fiskálních studií, právě zavedené daně, jež zvyšují daňovou kvótu na úroveň katastrofálních 70. let, připraví průměrného poplatníka o 13 000 liber ročně. A to jej čeká postcovidová inflace a neúnosné náklady na energie, jež vítr a slunce nikdy nedokáží nahradit. (O jádru se nemluví).
Do konce září stoupla cena elektřiny na trojnásobek a cena plynu na pětinásobek, další zvýšení o 30 procent se očekává příští rok. A přestože je Británie světový šampión, vyrábí totiž 40 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů, má při bezvětří výpadky, a přesto připravila ambiciózní plán na dotace do elektromobilů a tepelných čerpadel.
Boris Johnson se stylizuje do role světového zeleného vůdce, ale bez souhlasu Ruska, Indie a především Číny, je konference o nulových emisích jen trapnou fraškou. Ve svých pamětech Promised Land (Země zaslíbená) napsal americký prezident Barack Obama jednu hluboce pravdivou větu: „Hospodářský vzestup Číny znamená konec odsouhlasených pravidel mezinárodního obchodu. Čína na všechno kývne, ale každému pravidlu se vyhne nebo je ohýbá a poruší.”
A nulové emise? Evropané a Američané produkují (bez importu) zhruba 18 procent globálních skleníkových plynů, přesto se domnívají, že svou zelenou politikou ovlivní svět. O globálním oteplování se v asijských zemích (i těch demokratických) téměř nemluví. A tak není divu, že angličtí vtipálci přejmenovali summit na cop out (vyhnutí) nebo cop up (fiasko).