Článek
Vpád do Afghánistánu v roce 2001 nakonec vedl – i když s desetiletým zpožděním – k dopadení Usámy bin Ládina, který zosnoval teroristické útoky unesenými letadly na New York a Washington 11. září 2001. Al-Káidu to nezlikvidovalo, protože to nebyla hierarchická struktura, ale síť, ovšem notně ji to oslabilo, takže už nedokázala provádět velké útoky v zahraničí. Na Al-Káidu napojené nebo z ní vzešlé organizace jako Fronta an-Nusrá a zejména Islámský stát sice představovaly ohromné riziko, ty však s bin Ládinem přímo nesouvisely.
Podařilo se svrhnout i vládu Tálibánu, ale samotná porážka se nepovedla, hnutí se rychle zotavilo z utržených ran a nyní směřuje k tomu, aby Afghánistán opět ovládlo. Američané dokonce zpomalují stahování posledních vojáků, protože Tálibán postupuje nepříjemně rychle. Daří se mu ovládnout další a další okresy. I když Aliance v Afghánistánu poražena nebyla, vítězem je nakonec Tálibán, u něhož je jen otázkou času, kdy se vrátí k moci.
Otázkou samozřejmě také je, zda se dá v Afghánistánu vyhrát – nepovedlo se to Britům v devatenáctém století ani Sovětům ve dvacátém – a zda byly dobře definovány cíle operace. Na tom tak nesejde, podstatné je, že Afghánistán bude opět baštou fundamentalistického islámu, a lze jen doufat, že na svém území Tálibán neposkytne opět azyl nějaké radikálnější skupině, která nebude usilovat jen o moc v samotné zemi, ale i o útoky v zahraničí. Zatím se zdá, že ne, protože Tálibán se o moc nechce dělit. Jenomže si je potřeba uvědomit, že Tálibán není homogenní a nevíme, co si který klan prosadí a s kým se spojí.
Ve stínu dění v Afghánistánu a pandemie stojí oznámení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, že skončí operace Barkhane, v jejímž rámci se snažili Francouzi potlačit islamisty ve svých bývalých koloniích v Mali, Burkině Faso, Čadu, Nigeru a Mauritánii.
Operace Barkhane navázala v roce 2014 na operaci Serval zahájenou v lednu 2013, během níž se podařilo zahnat islámské radikály postupující na hlavní město Mali Bamako daleko do pouště a tři z jejich vůdců zabít. Protože se však radikální skupiny přesunuly do sousedních zemí, spustila se rozsáhlejší operace Barkhane v pěti zemích, která však moc velké úspěchy nepřinesla. Ve Francii byla vnímána jako mrhání penězi a její kredit snižoval fakt, že v Čadu a v Mali proběhly převraty a Paříž se postavila na stranu pučistů.
I když by operaci Barkhane měla nahradit nějaká jiná operace na širším mezinárodním základě, teď si mohou islámští radikálové připsat vítězství, což ještě zkomplikuje další akce v rozsáhlé, členité a neklidné oblasti Sahelu.
Působení v Afghánistánu i v oblasti Sahelu, ukazuje, že Západ má sílu vojensky islámské radikály porazit a zahnat je. Nedokáže však radikálům zabránit v návratu, protože režimy, které podporuje, jsou slabé. Radikálové využívají nálady obyvatelstva, které v zahraničních vojácích vidí vetřelce prosazující místní kultuře cizí západní hodnoty a podkopávající postavení islámu. V Afghánistánu k tomu přistupuje ještě hrdost na tradice nikdy neporažené země, v Africe pak přetrvávající odpor ke kolonialismu. Pokud se pro cíle mise nepodaří získat místní obyvatele, budou nutně dál selhávat a islámští radikálové se budou radovat z vítězství nad úpadkovým Západem, protože pro ně je už samotný odchod intervenčních sil velkým vítězstvím, které dokážou dobře využít.
Stabilizace obou oblastí je přitom pro Západ klíčová, protože patří mezi ty, odkud přicházejí do Evropy vlny uprchlíků. Otázkou ale je, co dělat, když rozvojové programy – tedy de facto nalévání peněz do těchto oblastí – také nepřináší žádný efekt kromě toho, že se některé skupiny extrémně obohatí.
To vše však nijak nesnižuje práci, kterou na misích odvedli čeští vojáci. Ti pečlivě plnili zadané úkoly nejednou i za cenu nejvyšší.