Článek
Loňské letní uvolnění spojené s menším počtem zaznamenaných nakažených vystřídal podzimní nárůst, který vyvrcholil karanténní uzávěrou trvající v podstatě do letošního jara. K létu se zase rozvolnilo, přičemž tomu, že to tak zůstane, ba že snad i bude lépe, mohl věřit jen bezvýhradný optimista. Tento vývoj ostatně zasáhl také většinu ostatních států starého kontinentu, až na pár výjimek typu Srbsko nebo Švédsko.
Letos je to zatím jako přes kopírák, jen se mění několik postav dramatu. Britové zaznamenávají rekordní počty nakažených, své uvolnění z léta si ale zatím chtějí udržet. Zdá se, že si radši zvykli na počet lidí s covidem-19 blížící se padesáti tisícům nově nakažených denně, než aby byli zase zavření. Ostatně, jejich argumentace zní, že jsou dost proočkovaní.
A očkování, na to by se nemělo zapomínat, nechrání ani tak před nákazou, ale hlavně před těžkým průběhem.
Jiná je situace například v Rumunsku nebo Lotyšsku. První jmenovaný stát částečně omezuje lékařskou péči, druhý zase zavádí lockdown. V obou zemích tvrdí, že na vině je nízká proočkovanost. To možná platí v případě Rumunska, kde je společně s Bulharskem nejméně naočkovaných v rámci Evropské unie, ale ne pro Lotyšsko. Tamní míra proočkovanosti je blízko české úrovni, jen o pár procent níže.
Z toho můžeme dedukovat, kam se asi tak ubíráme. Zajímavé ale je, že se zase volí salámová metoda. Kupříkladu návrh na kontroly testů a očkování v restauracích a hospodách má pravděpodobně naději bránit šíření koronaviru stejně, jako má naději brokovnice v zabíjení much. Za prvé, těžko čekat, že se bude skutečně kontrolovat. Za druhé, není to práce hospodských. Za třetí, jde jim o zákazníky. Za čtvrté, kontroloři hygieny nemůžou být vždy a všude. Za páté, proč zrovna v restauraci by se měli lidé nakazit, a ne třeba u okénka na výletě?
Návrhy na roušky a respirátory pro děti ve školách, pracovníky v zaměstnání jsme tady už měli. Jak víme, šíření koronaviru nezabránily ani roušky, ani respirátory. Virus je malý, takže netěsnostmi proniká, chytře se šíří i mimo místa svázaná nařízením a v rámci vlastního pudu sebezáchovy čile mutuje. Tudíž zkoušet jednou vyzkoušené, co nepomohlo, je výraz naprostého zoufalství. Neboli opakování stejného s očekáváním jiného výsledku, což Einstein definoval jako šílenství.
V době rozvolnění i mimo něj jsem pracovně cestoval a na vlastní oči viděl ve všech navštívených zemích iluzornost nařízených opatření. Logicky se vše dá vysvětlit tak, že dokud – nejen obrazně – neleží mrtvoly na ulicích, jako při epidemiích moru nebo španělské chřipky, necítí lidé potřebu dodržovat nařízené. Pokud by se opravdu báli smrti, izolovali by se sami.
K tomu se přidává fakt, že aby se nařízení dodržovala, musí dávat lidem smysl, musí je přijímat jako opodstatněná a k cíli vedoucí, potřebná. Pokud to tak není, nepomůže ani svěcená voda. Kontrola bezinfekčnosti v restauracích, zkrácení doby platnosti testů, roušky a respirátory všude možně jsou hezký pokus, ale stejně rozumu nevysvětlí, proč by měly zabrat teď, když nezabraly v minulosti.
Lepší bude, když se s koronavirem naučíme žít. Očkovaní bez velkých obav z těžkého průběhu, neočkovaní s daným vědomým rizikem.
Zachraňovat lidi proti jejich vůli stejně nemá smysl. Sledovat se nemají počty těch s odhalenou přítomností viru, ale kapacita nemocnic, protože epidemie a pandemie z podstaty věci vyžadují skutečně nemocné, ne jen nositele viru.
