Článek
Porota v Minneapolisu odsoudila policistu Dereka Chauvina za vraždu černošského kriminálníka George Floyda, a přestože bývají soudní procesy složité, nikdo, kdo zná fakta nebo viděl zatýkání na videu, nemůže o vině policisty pochybovat. Vražda rozbouřila Ameriku, rozzuřené davy napadaly obchodní centra měst, způsobily miliardové škody, mnoho raněných a několik ztrát na životech.
Nezodpovězená zůstává otázka, zda šlo opravdu o rasistický útok, kterou se soud vůbec nezabýval, protože se dokázat nedá. Hlavní média navzdory karanténě fandila demonstrantům a o rasismu nepochybují, ten vidí dnes všude.
V Americe se opět mluví o bodu zlomu. Co jsem jich už zaznamenal – zákon prezidenta Johnsona o rovných občanských právech, ukončení segregace ve školách, antidiskriminační legislativu, tlak na různorodost zaměstnanců. Jedna událost otřásla svědomím Američanů, křesťanský projev Martina Luthera Kinga: „Sním o době, kdy budou mé děti žít v národě, jenž nehodnotí člověka podle barvy pokožky, nýbrž podle charakteru.”(1963)
King měl značný úspěch. Když jsem se v polovině osmdesátých let ptal na problém amerického rasismu profesorů několika univerzit, kde jsem hostoval, všichni potvrzovali, že diskriminace téměř neexistuje, společnost se stala barvoslepou a ten nepatrný počet provokatérů starého supremacismu nestojí za řeč.
A když už se zdálo, že rasa nehraje roli, ideologie extrémní levice o endemickém a strukturálním bělošském rasismu nakazila hlavní politický proud záludným názorem, že charakter nic neznamená, identitu určuje barva pokožky. Z rasy se stala morální hodnota, běloši jsou padouši a černoši oběti. Tahle nebezpečná pitomost (zřejmě komplex viny) ovládla myšlení většiny Američanů. A co hůř, oni ji šíří do světa. Jeden britský advokát, jehož klient podal žalobu na českého fotbalistu za nedokazatelnou rasistickou urážku, považuje Středoevropany za skryté rasisty. Každý přece ví, že nechtějí barevné imigranty.
Nepochybuji, že se nějaký ten rasismus vůči černochům mezi policisty občas vyskytuje. Aby ne, když mají tak nevděčný a životu nebezpečný úkol pacifikovat gangy zamořená ghetta ozbrojených obyvatel.
Společenský vzestup zavlečených amerických černochů je jistě pomalý. Ti lidé nepřišli do Ameriky dobrovolně za lepším jako Nigerijci z Biafry, když utíkali z občanské války (dva miliony). Necítí ke společnosti oddanost, nemají vůli uspět jako přistěhovalci a ke všemu ztratili náboženství. Vytvořili kriminální subkulturu násilí a obchodu s drogami.
Polovina dětí vyrůstá bez otce a ti úspěšnější se stěhují pryč. Progresivisté je poštvali proti bělochům a levicová vláda se chystá zpřísnit postih policistů a pravidla jejich chování. Nepochybně tak jako v Londýně tím radikálně zvýší kriminalitu. Děsivý je vliv ideologie sociální spravedlnosti, média zkreslují realitu, nebo lžou.
Jako doklad rasismu uvádí, že policie zastřelí ročně zhruba tisíc lidí a z toho třetinu černochů, ačkoli tvoří v populaci jen 13 procent. Má těm lidem smysl vysvětlovat, že jediný relevantní údaj je procento kriminality mezi černochy ghett (40). Je absurdní považovat rozdíl mezi životní úrovní chudinských čtvrtí a ostatní populace za důsledek diskriminace, jak je běžné. Vždyť existuje i mezi bělochy.
Šílená ideologie antirasismu rozvrací nejtolerantnější multietnickou společnost na světě.