Článek
Od dob studené války se svět opravdu změnil. Už spolu nesoupeří dva bloky vedené supervelmocemi, které se drží v šachu hrozbou vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Místo toho vyrostly mocnosti nové, jaderných zbraní je stále více, a kdo je ještě nemá, ten se je snaží získat. Ke slovu se dostává také Čína, která v minulosti hrála druhé housle. Její obrovská ekonomická síla jí umožňuje kupovat si celé státy, které se pak často dostávají do dluhové pasti. Dva příklady za všechny jsou Srí Lanka a Černá Hora.
Nástup Číny doprovází také zvýšení její vojenské moci, která si nezadá ani s Ruskem, ani se Spojenými státy americkými. K Číně je tedy potřeba přistupovat jedině podle principu já pán, ty pán. Pro země malé a střední velikosti, jako je Česká republika, to znamená účast ve větším celku, jako je Evropská unie, která pro Peking není pod rozlišovací schopností. Bohužel si ale musíme přiznat, že evropské státy sdružené v Evropské unii o rozhodujícím slovu ve světovém dění mohou už jen mluvit. Případně snít o zašlé koloniální slávě.
K nestabilitě přispívá také nevyzpytatelné chování prezidenta USA Donalda Trumpa. Svým tradičním spojencům v rámci NATO bez okolků vyhrožuje, protože chce jejich peníze. Jako by nevěděl, že spolupráce s Evropou je oboustranně výhodná. Největší výhoda pro Washington spočívá ve faktu, že jeho armáda může být rozmístěná doslova poblíž ruských hranic, na starém kontinentu. I proto byla moudrá slova bývalého velitele amerických vojáků v Evropě.
Generálporučík Ben Hodges na Trumpovy choutky na evropské peníze reagoval slovy, že NATO nepotřebuje více německých tanků, ale více lokomotiv. Vojáky je totiž potřeba v případě nouze přesouvat na místo určení. A už dávno nerozhoduje kvantita zbraní, ale jejich kvalita. Vzpomeňme jen na války v Iráku a Libyi. Armáda obou států se jen bezmocně dívala na útok mnohem vyspělejších armád.
Vojenští zpravodajci také mluvili o hrozbě konfliktu pomocí cílených útoků jaderných zbraní. V tomto ohledu světu rozhodně neprospělo rozhodnutí USA odstoupit od odzbrojovací smlouvy s Ruskem. Měla omezit rakety středního a krátkého doletu. Teď jsme místo odzbrojování svědky dalších závodů ve zbrojení, kterého se účastní každý, kdo na to má. A Rusové právě představili supermoderní, údajně nezničitelnou raketu.
Rusové poprvé ukázali Američanům svou „naprosto nezranitelnou” raketu Avangard
Další hrozba tkví v souboji idejí a představ o událostech, které jsou často zkreslené. Klidu neprospívá používání různých nálepek, kdy mnohokrát bez znalosti programu je někdo automaticky prodemokratický nebo prozápadní a jiný ne. To znesnadňuje pochopení reality. Vzpomeňme jen na osud takzvané oranžové revoluce na Ukrajině, která se stala synonymem pro zklamání. Nebo takzvané arabské jaro, které přineslo nestabilitu.
Důležité jsou také kybernetické hrozby, které jsou mimo jiné schopné ochromit infrastrukturu státu. Přijít kupříkladu o elektrickou energii a vytápění v zimě by byla katastrofa. Česká republika by si tedy měla pospíšit s dokončením zákona, který umožní lépe zajistit bezpečnost i v době moderních technologií.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Naděje ale existuje i v těžkých dobách, ve kterých se ztrácí jistoty starých spojenectví a těžko se tvoří spojenectví nová. Kdyby ztratili víru v budoucnost naši předkové například v době druhé světové války, nebyli bychom tady. Lidstvo přežilo doteď, přežije i nadále. Jen je třeba si uvědomit, že jediná spravedlivá válka je válka obranná, a nenechat se přesvědčit o opaku.