Článek
Mnozí komentátoři usoudili, že Minář se svými plány neuspěje. Cesta k porážce Andreje Babiše prý vede skrze oživení a sjednocení současných opozičních stran.
Jenže zkušenosti ze sousedních postkomunistických zemí naznačují, že pokud existuje nějaká šance na politickou změnu, je spojená spíše s novými politickými subjekty.
Ve všech těchto zemích jsme byli svědky úpadku stran, které stály v čele ekonomické transformace v 90. letech, bez ohledu na to, zda stály na politické škále vlevo nebo vpravo. Žádnou z těchto stran se už nepodařilo skutečně plně oživit a nakonec se do čela té které země vyhoupl silný populistický subjekt.
V Maďarsku se touto dominantní silou stalo hnutí Fidesz, které sice hrálo jistou roli v transformačním procesu coby liberální subjekt, ale Viktor Orbán ho následně přetvořil v populisticko-nacionalistické hnutí. V Polsku nastoupilo nacionalisticko-populistické Právo a spravedlnost, zatímco na Slovensku po dlouhá léta dominovalo levicově-populistické hnutí Směr. U nás se nakonec prosadilo „anti-politické“ populistické hnutí ANO.
Opoziční strany, včetně těch, které nějakou dobu vládly, se nebyly (až na výjimku v podobě předčasně padlé vládní koalice Ivety Radičové na Slovensku v letech 2010-2012) schopné proti novým populistickým subjektům sjednotit. Zejména na Slovensku byla tato neschopnost dřívější vládní pravice po roce 2012 téměř tragikomická.
Výsledkem bylo, že se politický vývoj na Slovensku začal ubírat jiným směrem. Vznikla celá řada nových, programově těžko definovatelných stran a hnutí, a jedno z nich - OlaNO Igora Matoviče - nakonec v posledních volbách hnutí Smer porazilo. Jeho nástup také přispěl ke štěpení Smeru, z něhož se vyloupl politicky nadějný Hlas bývalého premiéra Petera Pellegriniho.
Shrneme-li: v žádné postkomunistické zemi našeho regionu se po nástupu velkých populistických hnutí do čela vlád nepodařilo tato hnutí rozdrobené opozici, v níž dominovaly dřívější vládní strany, trvale porazit. V Polsku sice Občanská platforma porazila Právo a spravedlnost bratrů Kaczynských v roce 2007, ale to bylo před tím, než se PiS plně přetvořilo v široce založený populisticko-nacionální subjekt s levicovou sociální agendou, zvítězilo v roce 2015 a od té doby si už si jen pohrává s rozdrobenou opozicí.
Opozice, v níž hrají prim bývalé vládní strany z dob transformace, se zatím v našem regionu nikde už „k životu“ nevrátila nejen proto, že vymizel étos spojený s dobou transformace, ale i kvůli různým nestráveným minulým křivdám mezi lídry takových stran. A také kvůli generačnímu posunu.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Možná tedy není úplně od věci, že Minář chce založit nové hnutí místo toho, aby dál marně usiloval o probuzení současné opozice z jejího politického kómatu. I kdyby se svým novým subjektem neuspěl, Babiše, pokud se politicky nezničí sám, jen těžko takzvané tradiční strany, které tvoří páteř současné české opozice, porazí. Vznikla sice jedna nová perspektivní strana, Piráti, ale ta obsluhuje jen část elektorátu a k porážce Babiše, a tedy i k trvalejší změně na české politické scéně, nejspíš nebude sama stačit.