Článek
Součástí Macronových úvah byly stížnosti na Spojené státy americké a Turecko. Je pravda, že obě země zrovna do karet starého kontinentu nehrají. Ten by jim ale za to měl být vděčný. Pohrůžky Donalda Trumpa, že Evropu v případě problémů nemusí USA bránit, pokud nebude platit, by měly sloužit jako budíček. Stejně jako turecké pokusy nelegálně těžit zemní plyn v pobřežních vodách unijního člena Kyperské republiky, pohrůžky poslání migrantů a narušování vzdušného prostoru sousedního Řecka.
Odpověď unijních států je ale bohužel jako vždy nemastná a neslaná. Podle šéfky unijní diplomacie spolupráce se Severoatlantickou aliancí funguje bezchybně. A Unie se sama o sebe a svou bezpečnost výborně stará. Má totiž společný projekt investic do obrany PESCO. V jeho rámci se sice dá leccos pořídit. V případě nutné obrany proti útočníkovi ale stejně unijní armáda neexistuje.
Je to krajně nežádoucí stav, protože bohatý starý kontinent příliš spoléhá na cizí mocnosti. Tedy na jejich příslib, že v případě problémů aktivují článek 5 Washingtonské smlouvy, která je zakládajícím dokumentem Severoatlantické aliance. V konečném důsledku ale mohou být smlouvy jen cár papíru. Česká republika by o tom mohla vyprávět v rámci osudu Československa ohroženého Hitlerovým Německem.
Další Macronovy úvahy se ubíraly směrem nezbytnosti komunikace s Ruskem. To je správná úvaha, protože s Moskvou je potřeba mluvit. Nedostatek komunikace jen vyvolává problémy. Ovšem ne tak, jak je Evropa zvyklá mluvit prostřednictvím rozhodných prohlášení, která jsou každému jedno stejně, jako byla jedno Turecku v severní Sýrii. Stylem něco za něco, rovný s rovným. Rusko chce unijní peníze, Unie jeho nerostné suroviny. Na tom se dá stavět v kulisách budování vzájemného respektu.
Zásadní problém Evropy je ale nedostatek důvěry v rámci Evropské unie, a nedostatek vůle a schopnosti válčit. Taková Francie by kupříkladu určitě ráda vedla spojené evropské síly a vojsko. Proto její prezident mluví, jak mluví. Jenže válku už nevyhrála dlouho. V té druhé světové jedna její polovina kolaborovala, druhá se okamžitě vzdala. Německo má trauma ze své minulosti a raději se neangažuje. Pořádnou armádu, odhodlanou bojovat, udržují v podstatě jen Řecko, Španělsko, Polsko a z Unie vystupující Velká Británie. Zbytek vypadá na expediční podfinancované sbory.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Co se týká důvěry, není jisté, že kupříkladu Portugalci by chtěli bojovat za Estonce nebo Nizozemci za Bulhary a podobně. Takže zatím nezbývá než spoléhat na obrannou roli NATO. Doufat, že se k nám spojenci neotočí zády. Případně, že nebudeme muset bojovat za Turecko, pokud na jeho akce odpoví Sýrie nebo kdokoliv jiný. V případě Unie platí, že být bohatý a slabý je nebezpečné. Společnou armádu je potřeba vybudovat dřív, než nás k tomu donutí agresor. Nespolehlivost a proradnost spojenců zatím unijní země k ničemu nepohnula. Evropská unie je jako celek v bezpečnostním kómatu.
