Článek
Francouzské regionální volby vytvořily smutný rekord ve volební účasti, která dosáhla 35 % v obou kolech. V minulých volbách 2015 byla 59 % a v předchozích v roce 2010 52 %. Nejdůležitější otázka tedy nebyla koho volit, ale proč vůbec k volbám chodit.
Většina zahraničních komentátorů zdůrazňovala fakt, že neuspěly hlavně dvě strany, které mají mít hlavní slovo v nadcházejícím klání o prezidentský post. Zcela propadla strana současného prezidenta Emmanuela Macrona, v prvním kole dostaly všechny centristické strany pouze 1,5 milionů hlasů. Úspěch nezaznamenala ani jeho konkurentka Marine Le Penová, jelikož všechny strany hlásící se k extrémní pravici dostaly v prvním kole 2,3 milionů hlasů. Výsledek je pro ně zklamání, protože strana Le Penové, Národní sdružení (RN) dosahuje při vysoké volební neúčasti velmi dobrého skóre. To se ovšem nyní nepotvrdilo. A tak většina odborníků hovoří o návratu dvou tradičních rivalů pravice a levice, které dokázaly ovládnout většinu regionálních rad.
Pokud bychom to poněkud odvážně přeložili do českých podmínek, je to, jako by se lidé po letech experimentování s ANO, SPD a Piráty vrátili k tradičnímu soužití ODS a ČSSD. Hned se vyrojily názory, že tradiční strany stále nejsou mrtvé. Mrtvé však jsou, protože prozatím nedokázaly vygenerovat důvěryhodné kandidáty pro prezidentskou volbu.
Prezidentský duel Macron vs. Le Penová je v ohrožení
Francouzské regionální volby odpovídají našim krajským volbám s tím rozdílem, že jsou dvoukolové. Nezájem o ně pramení z toho, že si lidé uvědomují, jak málo toho mohou v takových volbách změnit. Regionální témata jsou pod rozlišovací úroveň většiny voličů. Ne že by nebyla zajímavá, ale většinou se jedná o technicko-administrativní rozhodnutí, která zajímají velmi úzkou zájmovou skupinu. Francouzi tak zažívají pocity marnosti, že jejich hlas nic neovlivní. Mediální politický prostor jak ve Francii, tak i u nás dává vedle toho možnost zviditelnění jen několika hlavním politickým postavám, kterým navíc často chybí jasná vize a charakter. Hlavní vlastností většiny současných politiků je loajálnost k vedení strany. Volby tak ukazují vyprázdněnost politické scény. Není náhodou, že v regionech vyhrávají či se dobře umisťují bývalí známí politici a ministři pravicových a levicových vlád před Macronem. I u nás často platí, že voliči dají přednost známé osobnosti, aniž by znali její program, a přimhuřují při tom oko nad její minulostí. To je první vysvětlení úspěchu tradičních stran ve francouzských regionálních volbách: lidé volí ze setrvačnosti.
Dále nám tyto volby připomněly důležitost stranických buněk po celé zemi. To je velká výhoda tradičních stran, které i přes svůj pět let trvající neúspěch mají silnou lokální síť. Zde naopak najdeme příčinu neúspěchu Macronova hnutí. Macron vybudoval svoji stranu narychlo. V podstatě se jednalo o marketingový projekt, který sdružoval politické přeběhlíky z tradičních stran a dodal nové tváře z tzv. občanské společnosti. Tedy známé tváře podnikatelů, lidí z kultury a z různých spolků. Tito lidé si postupně uvědomili, že jako poslanci vládnoucího hnutí nemají prakticky žádný vliv na politické dění ve Francii a fungují jako hlasovací mašina pro vládu. Proto postupně ze strany odcházejí, zatímco noví nepřecházejí. Zde je jasná podobnost s hnutími ANO a Přísaha, které moji čeští liberální přátelé dlouho přehlíželi. Francouzské volby tak připomněly důležitost stranických organizací, které sestupují přes kraje k jednotlivým buňkám. I přes milion výhrad k české pirátské straně musím uznat výhodu v její organizaci.
Neúspěch Le Penové se váže k jiné skutečnosti. Z protestní strany se postupem času, a hlavně vlivem samotné Le Penové, stala v podstatě strana, které v mnohém splývá s mainstreamem. Jádro programu tvoří bezpečnost a přísné zakročení proti politickému islámu. Avšak tomu vyhlašuje válku i současný ministr vnitra a až na extrémní levici panuje shoda, že politický islám je problém. V důsledku tohoto konsensu Le Penová velmi těžko hledá nové téma. Co se týče vztahu k Evropské unii, zde úplně otočila. Už nebojuje proti euru ani za vystoupení Francie z unie. Její nový názor, že EU je potřeba změnit zevnitř, její příznivce moc neoslovuje.
Volby tak ukázaly jednu zajímavou věc, a to že i přes pandemii a blížící se ekonomickou krizi francouzská politická kampaň ustrnula na zkostnatělých tématech. My si pak můžeme přát, aby se naše předvolební témata točila právě okolo řešení koronavirové krize a hlavně toho, jak vyřešit rostoucí státní zadlužování.