KOMENTÁŘ: Koronavir: co je bod zlomu a kdy nastane? - Patrik Nacher

Nechci být dalším z dlouhé řady těch, kteří polemizují o tom, jestli měl být nouzový stav vyhlášen už ve středu, nebo až v pondělí. Nechci jednou vládě vyčítat, že její opatření jsou drakonická, podruhé zase, že je zavedla pozdě. Nechci donekonečna diskutovat, jestli roušky ano, nebo ne. To jsou všechno záležitosti současnosti nebo blízké budoucnosti a řeší je všichni.

Bohužel nikdo se na věc nedívá optikou dlouhodobého pohledu. Přitom je celkem zřejmé, že pokud mají lidé akceptovat zásahy do svých životů v řádech týdnů a měsíců, měli bychom se začít bavit o onom pověstném světle na konci tunelu, aniž by to bylo světlo rychle se blížícího kamionu. Co bude oním bodem, na který čekáme, kterého chceme dosáhnout, a existuje alespoň rámcová představa, kdy se tak stane? Čekáme na vakcínu, či na postupné získání kolektivní imunity, tedy na promoření, či nakonec změníme nahlížení na toto onemocnění? Co bude oním bodem zlomu?

Stávající systém (víceméně v celosvětovém měřítku) brzda-plyn v podobě střídavého zpřísňování a rozvolňování omezujících opatření sice dokáže ve fázi brždění zploštit růstovou křivku a snížit dnes tak sledované reprodukční číslo, nicméně následující přidání plynu a s tím související rozvolnění, je pak logicky spjato se skokovým nárůstem nových případů. A tímto způsobem to můžeme očekávat stále dokola nebo se frekvence změn bude postupně natahovat, až jednou nadobro zůstaneme v té rozvolněné fázi?

Domnívám se, že krátkodobě to nějak všichni zvládneme. Někdo lépe, někdo hůře. Postupně si zvykáme na jinou zavírací dobu, na fakt, že se nemůžeme ve větším počtu setkávat, že se budou muset posunout různé oslavy a hromadnější akce, že se nějakou dobu fyzicky nepodíváme třeba na fotbal, na hokej, na koncert, do zahraničí apod. Nějak si uzpůsobíme život, pokud bychom museli zůstat doma s dětmi kvůli zavřeným školám či sáhneme do rezerv kvůli vypadlým příjmům.

Krátkodobě. Nenalhávejme si ale, že jsme připraveni takto fungovat věčně. Respektive, pokud neuvidíme v principu na konec mimořádných opatření, tedy na moment naděje, že se život vrátí do původních kolejí, motivace lidí respektovat nařízení se bude postupně logicky snižovat. Z psychologických důvodů na straně jedné (strach z nemoci postupně klesá, naproti tomu, množství jiných komplikací roste), z těch ekonomických na straně druhé. Už dnes řada lidí vyčerpala své rezervy, podnikatelé ekonomicky strádají, zavírají se provozy a řada odvětví, které jsou významně závislé například na turismu, se nacházejí ve stavu paralýzy, lze očekávat propouštění a zvýšení míry nezaměstnanosti.

Co je tedy oním dlouhodobým cílem všech omezujících opatření, když vir tu evidentně s námi je, bude a nevypadá to, že by nějak samovolně zmizel? Jak jej dostat pod kontrolu? Část odborné veřejnosti volá po postupném promoření společnosti, jiní věří v brzký příchod vakcíny a další říkají, že si prostě postupně musíme zvyknout. Všechny přístupy mají své limity. Předně je potřeba zmínit i ten fakt, že ani samotní odborníci nedokáží jednoznačně říci, jestli po prodělání nemoci získáme trvalou imunitu vůči covid-19, nebo se za několik měsíců můžete nakazit znovu, a to jinou mutací viru.

Tento argument zdánlivě nahrává příznivcům očkování. Jistě, vakcína tu dříve nebo později bude. Možná už na jaře, třeba ale také až za několik let. Kdo to dnes ví a co se bude dít do té doby? Budou pokračovat současná opatření na principu brzda-plyn? Ale ani poté přece nebude vyhráno. Až se objeví vakcína, bude očkování povinné (osobně doufám, že nikoliv)? Podívejme se dnes, jaký je zájem o očkování proti chřipce. A zde můžeme objevit určitý paradox. I přes strach z koronaviru to zatím vypadá, že by se nechala očkovat menšina občanů. Pokud se tak opravdu stane, bude to stačit nebo to bude pouze začátek další koronavirové etapy?

Nebo nám nakonec nezbyde jiná možnost, než změnit pohled na toto onemocnění? Přijmeme jej jako součást naší reality a postupně se na něj začneme dívat jako na jakékoli jiné respirační onemocnění? To není utopie, tento pohled velmi opatrně hájí například hlavní koronavirový statistik Ladislav Dušek. Pak se samozřejmě začnou nabízet otázky typu - kolik je skutečně zemřelých na covid-19 a kolik je zemřelých s covid-19? Pokud člověk zemře na rakovinu či infarkt a zároveň je covid pozitivní, v jaké kolonce příčiny smrti se objeví?

Stěžejní otázka tedy zní - kde je onen bod zlomu, kdy si řekneme, že už další opatření nedávají smysl, a kdy se vrátíme k původnímu životnímu stylu? A stane se tak vůbec někdy? Nebo je koronavir pro nás zcela jinou výzvou, že naopak máme svůj dosavadní způsob života změnit? Koneckonců v oblasti osobní hygieny, zdraví, životosprávy, bude naopak správně se k minulým zvyklostem nevracet.

Jsem toho názoru, že naši odborníci v čele s novým ministrem zdravotnictví Prymulou by měli veřejnosti nastínit jednotlivé scénáře dlouhodobého horizontu předpokládaných událostí. Zatím se politici napříč spektrem dívají spíše dozadu, na současnost, případně na nejbližší dny a týdny. A to je opravdu málo. Než o dlouhodobé perspektivě, jde zatím o mediálně vděčné vzájemné půtky, výčitky a handrkování.