Článek
Navzdory mnoha chybám, kterých se Klaus dopustil jako architekt české ekonomické transformace a premiér, jenž dominoval politickému dění v zemi v prvních letech po roce 1989, bylo jeho první představení na velké scéně historie impozantní. Bylo možné s ním nesouhlasit, ale nebylo možné ho ignorovat. Pro své činy měl argumenty i politickou podporu. Vyzařoval energii, která táhla v prvních letech transformace Českou republiku kupředu.
Z tohoto jeviště historie se postupně začal vytrácet po tzv. sarajevském atentátu a následném pádu jeho druhé vlády. Po rozkolu v ODS se pasoval do role oběti široce založeného spiknutí, a ztracený vliv se pokusil získat zpět obratem ke konzervativnímu nacionalismu, pepřenému sílícím euroskepticismem.
Do pozice premiéra se ale už nikdy nevrátil. Z dřívějšího reformátora se stal pouhý technolog moci. A aby mu jí co největší kus zůstal, neváhal nakonec ani nakonec uzavřít opoziční smlouvu se sociální demokracií, a popřít tak své dlouholeté odmítání levice.
Technologii moci, včetně zákulisních dohod, ovšem zvládal dobře, což mu nakonec pomohlo k dvojnásobnému vítězství v prezidentských volbách. Chtěl si přitom vysloužit, stejně jako jeho předchůdce Václav Havel, pověst „filozofa na trůnu“, jenže se nedostal dál než k pokusům ohromit veřejnost různými „ismy“—europeismem, environmentalismem, NGOismem, atd.
Nakonec toto Klausovo druhé „velké“ historické představení neskončilo dobře ani v politické rovině. I těch pár věcí, které snad bylo možné hodnotit na jeho prezidenství pozitivně, pohřbila jeho skandální amnestie.
Od konce prezidentství se Klaus postupně stal už jen vpravdě bizarním politickým úkazem. Stále častěji podporuje různé zcela okrajové politické iniciativy koketující s extrémní pravicí. Z euroskeptika se přeměnil v zuřivého odpůrce existence EU jako takové, začal jezdit na sněmy německé Alternativy pro Německo. Ač by občas prostřednictvím svého institutu rád řekl něco podstatného, téměř nikdo mu nevěnuje pozornost.
Jeho poslední pokus vrátit se na scénu historie už je jen opravdovou fraškou. Objevuje se na shromáždění lidí odmítajících vládní restrikce v boji s covidem-19, odmítá nosit roušky, nechce se nechat očkovat. Vše to balí do prázdných řečí o boji za svobodu.
Když po poslední demonstraci zmizel na hodinu v útrobách restaurace, která by měla být v rámci nouzových opatření zavřená, bylo jeho prvním vysvětlením, že se tam jen hodinu zdržel na záchodě. Později vysvětlil, že šlo o akt občanské neposlušnosti.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Dokonce i prezident Miloš Zeman, který se sám pokouší zviditelňovat eskapádami jiného druhu, vypadá ve srovnání s Klausem jako hlas rozumu, když mu vzkazuje: „Nech se očkovat Václave, nebo riskuješ ve svém věku, že tě covid dožene.”